Noc, kdy padaly hvězdy

Jednoho letního podvečera jsem se vydal do kopců nad Městem. Pro moji zádumčivou podvečerní procházku to bylo náramné místo. V tuto roční dobu zde byla jen letním sluncem sežehlá pustina a žárem rozpálená skaliska, na kterých, pro člověka, nehledajícího samotu nebylo nic pozoruhodného.

Byl jsem tu již poněkolikáté, ale živou duši jsem tu ještě nikdy nezahlédl. Proto mne překvapilo, když jsem na úzké stezce stoupající od posledních domů zahlédl postavu. Šla také směrem od Města na kopec, domníval jsem se tedy, že ji nahoře zastihnu, protože z pěšiny lemované neproniknutelnými a neprostupnými houštinami pichlavých trnek a šípkových růží nebylo možno kam odbočit. Vlastně jsem si nebyl jist, jestli se s ní chci vlastně setkat, protože v podvečerním šeru mi připadala spíše jako přízrak, než jako bytost z masa a kostí. Teď jsem se rozhodoval mezi dvěmi možnostmi: první možnost byla vrátit se a ta druhá byla samozřejmě pokračovat dál. První jsem hned zamítl, protože ve mně začala hlodat zvědavost, kdo že to vlastně je a co tu pohledává.

S hlavou plných takovýchto myšlenek jsem se dostal po příkré cestičce až k úpatí prvních skalek a balvanů, jejichž výška jen o málo přesahovala postavu člověka, ale nikdo tu nebyl. Bloumal jsem skalními průchody a pomalu jsem chtěl na celou záležitost zapomenout, protože se mi to nejspíš zdálo a nikdo tu ve skutečnosti nebyl. Pak jsem náhle v podvečerním šeru zakopl o něco měkkého, až jsem se svalil na zem.

Když jsem se namáhavě zvedal ze země, neodpustil jsem si zaklít jako pohan. Teprve pak jsem se jal zkoumat, o co jsem to vlastně zakopl. Teprve teď si vzpomínám, že první, co jsem spatřil, byly oči. Trochu bázlivé, trochu zasněné, trochu jakoby se omlouvaly, s trochou provinilého výrazu. A za očima byla tvář a za tváří celý člověk... Ale takhle jsem to ještě nevnímal. Byl to jakýsi tulák nebo žebrák. Protože mě tenkrát ovládala nezkrotná prchlivost, chtěl jsem mu dát, jak to bylo ve zvyku dole ve Městě, na pamětnou. Než moje ruka dopadla na jeho tvář, byla zadržena jakousi neviditelnou silou. To mne ještě více podráždilo, proto jsem mu chtěl uštědři ještě další políček. Ale dopadlo to stejně jako prve, jediné čeho jsem dosáhl bylo to, že mne bolela ruka. A to mne jen více proti němu popouzelo. Ve své nenávistné bezmoci jsem se chvěl po celém těle.

Asi si toho všiml, když pravil: „Koho ovládá hněv a násilí, ten nemůže dosáhnout věčného míru a blaženosti v duši své.“

Tenkrát jsem ještě zcela nepochopil význam těchto slov, ale již tenkrát na mě začala působit jejich nesmírná síla moudrosti. Ten tón, kterým byla pronesena, nepoučoval, nebyl vyčítaví, ani povznesený. Ten hlas byl shovívavý, moudrý, laskavý a chápající. Prozrazoval jeho duchovní sílu, kterou, jak jsem se později od něho dozvěděl, léta den po dni zdokonaloval.

Pomalu mne opouštěla nenávist k němu, i když byl oblečen do nuzného šatu. Jeho bohatství totiž nemělo hmotné podoby, bylo skryto v jeho duši, v jeho srdci a v jeho hlubokých moudrých očích, které jakoby byly branou k mému novému životu.

Mezi tím slunce již zcela zapadlo a po ztemnělém nebi se rozzářily tisíce hvězd spolu s Měsícem, toho času v úplňku, který svým stříbrem zcela změnil ráz krajiny kolem nás. Mlčky mě vyzval, abych vedle něj usedl. Byl jsem trochu zmatený, ale nebyl to pocit záště, který ve mně doposud převládal. Byla to spíše jakási nerozhodnost. Nebyl jsem schopen jeho slova hned přijmout, ale také odmítnout. Bylo však nesporné, že již nad nimi přemýšlím.

Když jsem se probral z tohoto přemítání, zjistil jsem, že sedím se zkříženýma nohama vedle onoho muže. Oba sedíme a zády se opíráme o ještě denním žárem vyhřátou skálu. Sedíme a nad námi se klene husté větvoví nějakého listnatého stromu, jímž teď probleskují hvězdy. V duchu jsem se sám sebe tázal, jestli to, co dělám je správné.

Jako by mi četl myšlenky odpověděl:“Vše, co děláme pro mír a klid našich duší, je správné.“

Někde dole žilo Město svůj rušný večerní život. Mnozí táhli od hospody k hospodě, aniž by kdo z nich býval tušil, že v kopcích nad jejich hlavami dochází zvolna k životnímu prozření jedné bezvýznamné lidské bytosti, již omrzel způsob života, který oni právě prožívali.

Najednou jsem si uvědomil, že vlastně nevím jak se ten muž jmenuje.

Kupodivu zase se svou odpovědí předešel mou otázku. „Jména nejsou důležitá, důležité je jen to, jací doopravdy jsme.“

A zas jsme mlčeli a nechávali prostor svým myšlenkám, aby volně plynuly. Vše,co zatím řekl ,by se dalo tesat do mramoru, přemýšlel jsem. Nebylo toho sice moc, ale o to to bylo jistě důležitější. Co slovo, to perla ceny nesmírné.

„Soustřeď se na vlastní pocity.“, slyšel jsem ho jako z velké dálky.

Seděl jsem pod stromem a bylo mi dobře. Oči jsem měl zavřené a nejraděj bych je již nikdy nebyl otevřel. Svou mysl jsem zaměstnával pouze sám sebou. Zdálo se mi, jakoby moje ruce a nohy byly najednou z olova. Nebo byly ve skutečnosti nehmotné? Nevím, do tak podivného stavu jsem se dostal.

Jak dlouho jsme tam takhle seděli, to doopravdy nevím. Mohlo to být i několik hodin, ale když jsem se z tohoto podivného stavu probral, Měsíc již stál nad západním obzorem.

„Právě jsi na začátku správné Cesty,“řekl, „A teď záleží jen na tobě, jestli na ní vytrváš. Čekají tě ještě nespočetná úskalí a strázně. Ty však nesmíš klesat na mysli, protože jinak z ní sejdeš a pohltí tě temnoty Nepoznání. Vše ve jménu lásky, spravedlnosti, pravdy a pokory by tě na tvé Cestě mělo jen posilovat. Více slov není zapotřebí, protože ty sám nejlépe víš, co je nutné činit, co říkat.“

Najednou se z měsíčního kotouče vytryskl tenounký paprsek a dopadl do trávy u našich nohou.

„Musím už jít.“ Pomalu vstal, pak ještě chvíli stál opřený o strom a snad se mi nezdálo, že zářil. Ano, opravdu, zářil tím mdlím měsíčním svitem, který na něm ulpěl snad nějakým kouzlem. Pak se vydal po měsíčním paprsku jako po stříbřité pěšině k výšinám nočních nebes. Pozoroval jsem ho ještě hodnou chvíli, než mi nadobro zmizel z dohledu.

Seděl jsem tam dlouho a přemýšlel o tom, co se mi ten večer přihodilo. A jistě mi věříte, že toho bylo dost. Najednou jsem zahlédl padající hvězdu. Podle starého obyčeje jsem si něco přál. Přál jsem si, aby na celém světě zavládla láska, pravda, pokora a spravedlnost.

Vždyť byla noc splněných přání.

Vždyť byla noc, kdy padaly hvězdy.