Kniha

Kniha

  Tíživé ticho Městské knihovny odvádělo Aliciny myšlenky od úkolu, jehož řešení právě hledala. Mysl jí odmítala pracovat, místo toho se naplnila jakýmsi otupujícím hukotem, který jí nedovolil přemýšlet.

  Naštvaně zaklapla tlustou knihu,  v které se právě snažila najít řešení  úkolu z fyziky, která nikdy nebyla jejím oblíbeným předmětem. Přešla k polici, do které kniha patřila a snažila se ji vtěsnat do řady tlustých bichlí s tématem fyziky. Omylem přitom kopla do spodní části vitríny s knihami a prkno, jež spodní část vyplňovalo, s rachotem spadlo na zem.

  Babičky s velikými brýlemi na nose, sedící v malých křeslech a čtoucí si nějaké knihy, na Alici vrhly káravý pohled; potom se ale znovu pohroužily do svých knih. Starý knihovník stojící za pultem se zatvářil nevrle.

   Přidřepla si, zvedla těžké prkno ze země a pokusila se ho vrátit na původní místo, když vtom si všimla něčeho podivného... V malém temném prostoru, jež se pokoušela zakrýt prknem, do kterého před chvílí omylem kopla, něco leželo.  Alice se rozhlédla kolem, jestli ji někdo nepozoruje a vytáhla ten zvláštní předmět ven.

   Byla to malá tlustá kniha vázaná v černé kůži. Alice se zmocnila zvědavost, ale i strach. Proč by někdo tu knihu schovával? Opatrně ji zastrčila do tašky, spravila prkno a přešla na konec knihovny - co nejdál od knihovníka a všechno slyšících babiček. Usadila se do měkkého křesla, vytáhla knihu z tašky a začala v ní listovat.

  Kniha by vypadala úplně normálně, kdyby na každé z jejich stran nebyly fotografie s nešťastnými  lidmi - někteří měli v očích i slzy - sedícími v malé temné místnosti bez oken a dveří, jež ze všeho nejvíce připomínala středověké vězení. Alice zvědavě otáčela stránky. Co je to jen za knihu? ptala se.

   Poslední stránka byla prázdná... Alice se na ni chvíli dívala. Zdálo se jí, že uprostřed zažloutlé strany se objevila malá černá kaňka. Alice se důkladně štípla do paže - zabolelo to, takže byla opravdu při smyslech. Malá černá kaňka se totiž začala zvětšovat a zvětšovat, až se z ní stala propálená kulatá díra přes celou stranu. Alice několikrát zavřela oči, aby se ujistila, že se jí to nezdálo, ale černá díra ve stránce opravdu byla.

  Alice náhle pocítila zvláštní pocit (dostala opravdu strach) - jako by se ji nějaký obrovský vysavač pokoušel vysát....

   Jakýsi vír, který se objevil v díře ve stránce, ji vtáhl dovnitř - do knihy...

   Ztratila vědomí.

   Když otevřela oči, nebyla s to si vybavit, co se stalo. Za pár minut si ale přece jen vzpoměla.Usoudila, že to byl  nejspíš sen.

    Co ale potom dělala v té temné kamenné čtvercové místnosti bez oken a dveří, která vypadá přesně tak, jako na fotografiích v  té malé podivné knize?

O pět let později...

  Michal s Davidem se potloukali  po smetišti za městem a hledali rádio, které jim ukradl Davidův bratr Karel a zahodil ho prý někde tady.

   ,,Já toho bráchu přetrhnu!" zuřil David a nepřítomně do čehosi kopnul. ,,Aúúúúúúúúúúú!" zavyl vzápětí a mnul si bolavý palec. ,,Já se na to...!" zaklel. Větu ale nedokončil, protože jeho pozornost připoutal předmět, do kterého před chvílí kopl. Byla to kniha. Zvednul ji a přejel prsty po černé kůži, v které byla kniha vázaná. Nikdy moc na knihy nebyl, tahle ho ale upoutala - byla malá, ale musela mít aspoň tisíc stran a navíc vypadal úplně v pořádku - tak proč ji někdo vyhodil na smetiště?

   ,,Co to máš?" zajímal se Michal a knihu si zvědavě prohlížel.

   ,,Knihu, slepoune!" zahučel David.

   ,,Ale jakou? Vždyť nemá žádný nápis!" obořil se na Davida Michal. ,,Otevři to!"

   David ji tedy otevřel - náhle oba chlapci ztuhli hrůzou. Nejdřív je oslepil zářivě bílý záblesk, který po otevření knihy zničehonic vybleskl a vzápětí se na rozlehlém smetišti objevilo snad osm set lidí - každý z nich Davida a Michala objímali a děkovali jim.

   ,,Děkuji!" vřískala šťastně jakási dívka. ,,Mimochodem - já jsem Alice!"

   ,,Vy jste tu knihu četli odzadu, že? Zachránili jste náš všechny! Vytáhli jste nás z té hrozné knihy!" křičel jeden vousatý muž a poťouchle skákat na místě. ,,Zachránili jste nás!"