Sen I. část

Jednou v noci, byla sobota, jsem se rozhodnul prozkoumat nepoužívanou budovu u hřbitova nedaleko stanice tramvaje Krematorium Strašnice.

Když jsem vystoupil, venku nebyla ani noha, bylo kolem půl druhé ráno, rozhlédl jsem se a přešel ulici k opuštěnému domu u hřbitova, který už dlouho nebyl používán. Okno bylo již vyražené, proto jsem rychle vpadl dovnitř. V místnosti byla tma. Páchlo to tam zatuchlinou, zřejmě tam přespávali bezdomovci. Vyndal jsem kapesní svítilnu a osvětlil si místnost. Byla malá, všude leželo různé harampádí a spousta prachu. Zaujala mě rukojeť meče, který tam v jedné hromadě trčel. Vzal jsem za ni a trhnul jsem vší silou. Když se usadil prach, spatřil jsem ve své ruce meč se širokou čepelí.

To tam bezdomovci nemohli nechat, blesklo mi hlavou.

Příliš jsem se tím nezabýval, protože ta hromada se pohnula a cosi vyskočilo přímo na mě. Jen tak tak  se mi podařilo uskočit. Spatřil jsem v matném světle štíhlou vysokou postavu. Byla zcela holá, vysoká a krčila se před proudem světla z mé levé ruky.

Ghúl, napadlo mě a zalapal jsem po dechu.

V tu chvíli po mě skočil, ve světle jsem spatřil jeho tlamu plnou řady ostrých tesáků. Jeho pařáty se sápaly po mém krku. Uskočil jsem a švihl mečem. Spatřil jsem jen odlétávající ruku a proud krve. Pak jen sípavý výkřik. Dvakrát jsem bezmyšlenkovitě sekl tam, kde jsem tušil, že stojí. Když jsem se uklidnil z ticha, které pak nastalo a rozhlédl se, viděl jsem ghúla ležet na zemi v tratolišti krve. Měl useknutou levou ruku a proťatou hlavu. Zvedl se mi žaludek a večeře šla ven.

„Kruci,“ zaklel jsem pak nahlas. „Neměl jsem chlastat ty panáky v Zionu.“

Uvědomil jsem si, že je tma. Svítilna mi zřejmě vypadla z ruky, no musela, protože jsem meč držel obouručně. Když jsem se pro ni sehnul, zjistil jsem, že už je mi k ničemu.

„Sakra,“ ulevil jsem si.

Dlouho jsem se ale nerozmýšlel a šel jsem otvorem, který tam zbyl po dveřích. Jinudy jít nešlo.

Druhá místnost byla větší a také plná hromad suti a harampádí, samozřejmě i prachu. Prohrabal jsem sutě a nalezl jsem dvě pochodně a dvě dvacetikoruny. Jednu pochodeň jsem okamžitě zapálil sirkami. Naskytl se mi nepříjemný pohled. Z dalších dveří se blížila další postava. Oživlá mrtvola. Rozpadala se oblečena ve zbytky čehosi, co mohlo být kdysi oblekem. Páchla hnilobou a rozkladem.

Zombie, blesklo mi hlavou a opět se mi zvedl žaludek.

Blížila se ke mně velmi pomalu.

„Jííííssst,“ zasyčela.

Bylo mi jasné, že žerty jdou stranou a probral jsem se. Pochodeň jsem odhodil a obouručně jsem sevřel meč. Pravou za rukojeť a levou za ozdobnou hlavici. Pak jsem jen vykřikl. Dvakrát jsem rychle sekl. Viděl jsem, jak nemrtvému odlétává hlava a je půlen od levého ramene k pasu. Když mrtvola spadla k mým nohám, vydechl jsem a otřel si pěnu z koutků úst.

Bersekr, napadlo mě. Zmocnil se mě bersekr – bojové šílenství způsobené rozžhavením myšlenek při pomyšlení na boj.

Překročil jsem zombii a šel dál pln očekávání a nejistoty. Vystoupil jsem po schodech a jelikož jediné dveře byly přibité trámky a prkny, vyrazil jsem je. Rychle jsem vyňal druhou louči a zapálil ji.

Spatřil jsem další dvě oživlé mrtvoly, z nichž jedna mě sekla pařátem po obličeji. Nestačil jsem se krýt, proto mi vytryskla krev ze šrámu na čele a tváři, oko naštěstí nezasáhla. Nenapadlo mě v tu chvíli nic lepšího než vrazit jí pochodeň do chřtánu. Pochodeň projela ústy překvapivě lehce a prorazila jí hlavu. Když se mrtvola, teď už opravdu mrtvá, sesula k zemi, druhá zombie, evidentně žena, začala syčivým hlasem cosi říkat.

„Zachraň mě prosím, sejmi ten prsten který leží támhle.“

Ukázala při tom na malý podstavec, kde ležel krásný zlatý kroužek se zasazeným malým rudě se lesknoucím kamínkem. Letmo jsem tam mrknul. Zombie na nic nečekala, vrhla se po mě až neuvěřitelně hbitě. Čekal jsem cosi a proto jsem uskočil a švihl mečem. Stačil jsem si všimnout, že jí hlava odputovala od těla až na druhý konec místnosti. Tělo se sesulo k mým nohám. Přemohl jsem nutkavost ke zvracení a pln napětí jsem sejmul prstýnek z podstavce. Zablesklo se a já stál tváří v tvář štíhlé středně vysoké ženě. Byla oděna v kožený pancíř, který nijak nezakrýval její půvab, a pardálí kůži, která jí visela od opasku dolů. Její tělo bylo velmi slušně vypracované a na zádech jí trčela rukojeť meče. Když jsem se jí podíval konečně do obličeje spatřil jsem hluboké hnědé oči v celkově  příjemném obličeji, který hyzdila jen jizva na pravé tváři. Od levého obočí se jí táhlo decentní tetování. Hnědé vlasy měla svázány do copu, který jí visel přes pravé rameno.

„Děkuji za vysvobození,“ promluvila česky. 

„Nemáš zač,“ odpověděl jsem. „Jak se jmenuješ?“

„Zerrika.“

Chvilku jsme se na sebe dívali a pak vztáhla ruku k mému dosud krvácejícímu čelu.

„Jsi zraněný, ošetřím tě.“

Z malého váčku, který jí visel u pasu vyňala jakési sušené byliny a když otřela ránu v mém obličeji, rozmělnila malou dávku bylin do ran. Pekelně to pálilo, ale pálení pak vystřídala úleva a rány přestaly krvácet.

„Bojuješ velmi sveřepě,“ podotkla potom.

Pokrčil jsem rameny. Vytáhla svůj meč.

„Zkusíme si cvičně zabojovat?“ zeptala se.

„Proč ne?“ Já na to a uchopil jsem oběma rukama svůj meč.

Chvilku jsme kolem sebe kroužili. Pak jsem s výkřikem a pěnou u úst vyrazil. Nevnímal jsem nic, jen švihání, sekání a bodání.

Když jsem se probral z omráčení, stála Zerrika nade mnou a těžce oddychovala.

„Jsi dobrý bojovník, mít v rukou jinou, lepší zbraň, byla bych teď mrtvá.“

Bolelo mě celé tělo, nejvíc hlava.

„Jak se vlastně jmenuješ ty?“ zeptala se mě, když jsem se s námahou postavil a otřepal se.

„Tomáš.“

„A dál?“

„Jak dál? Myslíš druhé jméno?“

Přikývla.

„Vokroj.“

Zalapala po dechu. Vrhla se mi k nohám.

„Konečně jsem tě našla ó Stvořiteli.“

Zkoprněl jsem. A pak mi to pomalu došlo. Dračí doupě.

„Neblázni Zerriko, jsem člověk z masa a kostí, stejně jako ty, jen jsem ze světa, hmm… ze Země.“

Zerrika pomalu vstala a v jejích očích jsem četl posvátnou úctu.

„Já pocházím z Elomaru a už mě to tam nebavilo, proto jsem se dopátrala toho, že náš svět vlastně skutečný není, žije v myšlenkách jednoho člověka (to slovo řekla se značným sebezapřením) na Zemi. Začala jsem tě hledat.“

„Co chceš teď dělat?“

„Žít tady po vašem.“

„Ale …“

Zerrika se zamračila a pak se na mě podívala takovým pohledem, který mi připomněl Renatu. Nesnesl odporu.

„Dobře. Nějak se to zařídit určitě dá.“

Vrhla se mi kolem krku a políbila mě na tvář. Ucítil jsem dotyk jejího těla, zvláštní vůni broskví a potu. V tu chvíli se mi trochu zatočila hlava.

Jako Renata, blesklo mi hlavou. Moc se jí podobá. Je i podobný typ.

„Počkej Zerriko, nerozmačkej mě…“

Odtrhla se ode mě.

Během chvilky jsme stáli na zastávce tramvaje Krematorium Strašnice. Zerrika na sobě měla starý kabát a nějaké potrhané kalhoty, které jsme našli v domě. Výstroj, oblečení a zbraň měla zabalené v kusu kůže pod paží.

Jak tohle vysvětlím babičce, to fakt nevím, honilo se mi hlavou.

„Máš ještě jedno jméno nebo přezdívku?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsme společně čekali na noční tramvaj. Zapálil jsem si dýmku, kterou jsem měl nacpanou v kapse. I Zerrika potahovala ze své dlouhé dýmky. Vypadala v tu chvíli jako největší santusačka.

„Shaunden. To znamená štěstí.“

„Dobrá. Ode dneška se jmenuješ Zerrika Sztiastna, pocházíš z Polska z českými předky, narozena v Českém Těšíně, patříš ke kočovné skupině šermířů a herců. Dnešní večer byl tak bouřlivý, že na tebe zapomněli a pak tě někdo ve městě okradl o doklady, šaty a peníze.“

Fabuloval jsem jako šílený, ale to v tu chvíli bylo to nejlepší, co mě napadlo.

Třeba se probudím a bude to jen sen, říkal jsem si v duchu, když jsem vyklepával popel z dýmky. Co by na to řekla Renata, pomyslel jsem si ještě. Pak jsme nastoupili do tramvaje a odjeli směrem na Zahradní město.

„Jak si to představuješ?“ zeptala se mě tiše babička tiše si prohlížejíc Zerriku, která stála u dveří.

„No mohla by přespat u nás a pak, jen co vyřídíme ty doklady – zítra mám přeci volno a víš, že Renata je na praxi, prostě sejde z mých ostatních plánů – jí zařídím nějaké bydlení.“

„Takže zase nenakoupíš? Kdy budeš uklízet? Potřebovala bych vytřít podlahy, říkám ti to už pěkně dlouho.“

„Vstanu dřív. Třeba v sedm? A nic už  neříkej, je pěkně pozdě, musíme se vyspat.“

„Ale …“ zkusila ještě něco namítnout.

„Mohu klidně vypomoct, když budete potřebovat,“ ozvala se Zerrika.

„Jasně babi, nakoupíme do zásoby a poklidíme během dopoledne.“

„Tak dobře…“

„Zerrika se vyspí na mé posteli a já se natáhnu u tebe v pokoji. Konec diskuse, jde se spát.“

Po pár náročných dnech si Zerrika našla práci ve skladu a malý byt v podnájmu. S Renatou se skamarádily a občas, když jsme společně zašli do čajovny nebo do vinárny mi daly obě pěkně zabrat. Moje vysvětlení, jak se co seběhlo Renata vzala jako součást mého bláznovství. Když jsem jí ale ukázal nalezený meč, který jsem vyčistil a důkladně schoval před babiččiným bystrým zrakem, a ten prsten, uvěřila mi.

Uplynulo asi dvanáct let. Vlasy mi už prokvetly malinko šedí a i Renata o sebe pečovala víc než dřív. Náš desetiletý Frantík a malá čtyřletá Anna Marie nám dávaly zabrat. V práci jsem měl docela honičku a leckdy jsem si říkal, že bych potřeboval víc sil.

Zerrika se na rozdíl od nás vůbec nezměnila, jakoby nestárla – fyzicky. Našla si přítele, docela sympaťáka a žila s ním v jeho domě. Od té doby, co sdíleli společné lože – byli spolu v té době asi půl roku – ani on nejevil známky stárnutí. Jakoby se pro ně fyzicky čas zastavil.