Planeta Iremae 3 - 4. kapitola

    Popohnala svého koně do cvalu a zamířila na vrcholek kopce. Vychutnávala si jízdu, vítr který ji hrál s vlasy a vůni květin, která ji obklopovala. Zároveň se cvičila v magickém řízení svého koně Margo, kterého dostala k 15-tým narozeninám od královny lesních elfů, která je její kmotrou. Na vrcholku kopce zastavila a rozhlížela se po okolních lesích a polích království Tehrút. Náhle ji ze snění vyrušila myšlenková zpráva od velvyslance elfů: „Princezno! Kde zase jste? Všichni vás hledají! Královský průvod dorazil již dnes a bylo by nezdvořilé...“
„Samozřejmě. Už se vracím.“, přerušila poněkud ostřeji tok příchozích myšlenek. S povzdychem popohnala koně do mírného klusu.

    Vůbec neměla zájem vítat prince a krále Tahosovi ze sousedního království, jakož i celý jejich průvod. Nesnášela toho sebevědomého tupce, který chtěl především moc a peníze. Když projížděla hradní bránou byli již přípravy na příjezd průvodu v plném proudu. Na lidech byla vidět nervozita z předčasného příjezdu průvodu. Přece jenom se většina lidí sousedního krále bála, obzvláště potom co si podrobil dvě sousední království. Před stájemi ji už čekal její učitel a komoří.
„Kde jste byla tak dlouho? Nemohla jste si pospíšit?“ ztěžoval si komoří, ale i na něm bylo znát, že ani on nemá sousedního krále příliš v lásce a nejraději by se taky někde zdržel. Vjela do stáje a předala koně pomocníkovi podkoního. Vyšla po schodech do svého pokoje, kde ji již netrpělivě očekávali služebné s připravenými šaty.

    Když vstoupila do modrými stuhami nazdobené poradní síně, zastihla svého otce při hořečnatém rozhovoru.
„Tady jsi Janis! Říkal jsem ti, že na tu projížďku dneska nemáš jet. Hosté přijedou co nevidět!“ Jako vždy na sobě nedal znát, že hosté se tentokrát pozvali sami a to jenom proto, aby si podrobili jejich království.
„Oznámili přece že přijedou až zítra! Určitě to u nás chtějí stihnout co nejdříve, aby se mohli vrátit a zahájit válku se severním královstvím ještě než přijde zima“ prohodila, ale viděla, že ji otec již nevěnuje pozornost, šla se tedy posadit na své místo a čekala. Chvíli na to se již ozvaly trubky a všichni se přemístili k balkonům odkud mohli sledovat průvod.
„A nezapomeň se chovat slušně! Jsi přece dědička trůnu!“, dodal ještě otec, když spěchali po schodech osobně přivítat hosty.

    Vítání proběhlo hladce. Princátko bylo ještě nadutější než očekávala a král s královnou v doprovodu dvanácti stráží ji předali několik nijak zvlášť výjimečných darů. Krátce na to se všichni vydali do jednací síně. Když chtěla princezna vstoupit, chytil ji její učitel za paži: „Jestli ti to ještě neřekli, tak hosté požádali, aby ses jednání neúčastnila.“
„Co to má znamenat? Jsem přece královská dcera a dědička trůnu.“ použila otcův argument, který tak nesnášela.
„Ale princezno, vy to jistě chápete“, řekl ji královský rádce Zandil, zavřel dveře a magicky izoloval celou síň. Tohle už začínalo přesahovat všechny meze. Nejen že musela být přítomna při přivítání, ale při důležitém jednání ji nechtějí pustit! Mohla sice kouzlo prolomit, ale věděla, že by na to Zandil přišel.

    Věděla že jejich království je v nepříjemné situaci. Království prince Tahose bylo velmi silné a jejich království by nemohlo útoku odolat, navíc sousední království již vytvořili alianci proti agresorovi a neměli zájem chránit i království, které by svou malou vojenskou silou a špatnou obranyschopností přineslo pouze problémy. Věděla, že se její rodiče pokoušeli řešit krizovou situaci sňatkovou politikou, ale neuspěli. Byla by ochotná to pro záchranu své vlasti udělat, ale bylo již pozdě. Jak správně tušila, hosté přijeli vyjednat kapitulaci, aby se jejich vojenské jednotky zbytečně neopotřebovávali před dalším bojem. Proč ji však nedovolili jednání se zúčastnit? Mysleli si snad, že je na takové věci ještě příliš mladá? Vystudovala přece univerzitu a před třemi měsíci ji bylo 20. Možná měli strach, že by protestovala proti bezpodmínečné kapitulaci, ona ale věděla, že se tomu nedá vyhnout. Nemohl se jí otec prostě zeptat?

    Znechucená odešla do svého pokoje, kde se převlékla do pohodlnějších šatů. Po dvou hodinách se objevila služebná a oznámila ji, že se hosté odebrali do svých pokojů a rodiče s ní chtějí mluvit. Sešla tedy do otcových komnat.
„Nebudu ti nic nalhávat“, šel otec hned k věci, jak měl ve zvyku „naše království se nedokáže ubránit útoku našeho sousedního panovníka. Ten nás navštívil, aby zabránil zbytečnému krveprolití a nabídl nám připojení k jeho říši a svobodné dožití na zámečku v Magdeu, s tebou jako dědičkou je to však jiné.“ Po krátké pauze pokračoval: „Vím že jsi už dospělá, a proto nechám volbu na tobě. Jelikož mají zájem na legalizaci převzetí naší země, nabídli nám během jednání dvě alternativy. Buď se vdáš za jeho syna a budeš dále jako jeho žena vládnout naší zemi, samozřejmě zcela pod kontrolou sousedního království, nebo se oficiálně vzdáš trůnu a uchýlíš se do exilu.“ Viděla na otci jak těžké pro něj bylo říci ji vyjednané podmínky. „Budeš se muset rozhodnout do zítřka. Je mi to opravdu líto, ale nemůžeme pro tebe nic udělat.“ dodala matka a její tmavé elfí oči se leskly slzami.

    Déle to už nevydržela. Otevřela dveře, běžela pryč komnatami a nechala rodiče v jejich smutku. Utíkala se schovat na vrcholek mágovy věže, kde se ráda schovávala už jako malá. Tak dlouho jako dnes už neplakala mnoho let. Náhle se ve dveřích objevil Zandil. Chvíli rozpačitě rozvažoval, co má říct.
„Vím že je to pro tebe těžké ale...“ Utřela si slzy, „Ty víš, že to nemůžu udělat. Zradit vlastní lid, vše co jsme vybudovali. Moji rodiče a předci, vždyť víš...“
„Nemusíš se bát. Většina lidí to pochopí, ať už se rozhodneš jakkoli“ řekl shovívavě. Začala rychle uvažovat, uvažovat o možnostech a cestách, skrytých alternativách, zvažovala své schopnosti a hledala únikové cesty.
„Potřebovala bych od tebe pomoc.“ začala zlehka „Chci utéct do Mirionu."

    "Chci se dostat na univerzitu, vstoupím klidně i do řádu, jestli to pomůže, ale nedopustím naši zemi takovou potupu“ odvaha a odhodlání z ní přímo čišeli, až se Zandil trochu zalekl „ať si vezmou naši zemi ale ne skrze mě!“ „Tak pomůžeš mi?“ zadívala se na něj a zaváhala, jestli je na její straně. Chvíli přemítal, vyzkoušel dálkových několik kouzel, aby si ověřil, jak hosté hlídají cestu ze zámku a nakonec přikývl.
„Tak honem pro koně, než mě začnou hledat...“ Rychle běžela nejprve do svých pokojů zabalit nejnutnější věci a pak rychle do maštale.