Fragment

Muž v klobouku s rukama v kapsách a cigaretou v koutku úst shlíží se zájmem pod sebe na tržiště. Stojí u zábradlí terasy.. pod ním se odehrává drama.

Jsem sám, ale chápu Tě - i když Ty mě asi moc ne. Nevěříš? Toužím po tom být s Tebou. Jenže to nevydržím dlouho a zase utíkám. Proč? Sám nevím, asi to souvisí s nezávislostí a tím že i když rozumíš, nemáš potřebu vyvíjet aktivitu někde kde Ti to není blízké. A v tom jsme oba stejní.
Problém je že když jsem sám, utápím ve své samotě stejně jako notorik ve své láhvi. A to není dobře. Cítím to.. vím to. Jenže Ty mě nikdy nepodržíš když potřebuju. Vím že Ti své potřeby nedávám najevo a dokonale je ukrývám - ale kdo jiný by mě měl znát lépe než Ty?
Znáš dvojitou iluzi? A umíš si ji představit ještě o úroveň dál? To když pak uvnitř ukrývám masku za další maskou, myšlenku za myšlenkou, pocit za pocitem? Tak dlouho že už nakonec ani sám nevím kdo jsem a jenom pak tiše obcházím opatrně okolo, abych nepustil hydru ze řetězu...?

Hlasy se překřikují - to trhovci se do krve řežou o zákazníka. Doba je zlá.

Usmíváš se? A čemu proboha? Sám sobě?!
Ten tvůj věčně blbej chápající úsměv.. nicneříkající a univerzální.