SRDCE ROBOTA

LUCKY

Listopadu kvapem dohořívala svíčka. Sněhové vločky tam někde nahoře už začínaly listovat v módním katalogu a vybíraly z nabídnutých fazonek a střihů, aby stejně jako loni byla každá z nich originální a jedinečná. Lehoučké mžení sotva znatelně hladilo po lících studené kočičí hlavy dláždění náměstí, lemovaného ze všech čtyř stran arkádovým podloubím. Podvečerní stmívání rozžehlo pouliční lampy, přes celý den nedočkavě dychtící po okamžiku, v němž se z nevítaných překážek na chodnících stávají žádanými nositelkami světla a krásy.

Lucky pomalým krokem vyšel z malé hospůdky na rohu. V pravé ruce svíral ucho džbánku, z nějž při mírném sklonu vpřed zářila do dálky bílá pěnová čepice. Rovnoměrně pohupoval paží a křížem přes tiché, liduprosté náměstí mířil k domovu.

V kašně stále ještě šuměla voda. Lucky se u ní jako pokaždé zastavil. Líbila se mu průzračná modrá hladina, rád pozoroval rybky, jejichž těla dostávala za svitu luceren zcela nový stříbřitý nádech. Mechanická bohyně Amfitrité vypouštěla otvory veliké lastury pramínky a co chvíli se naklonila, aby rozčeřila vodu. Bývala při tom tolik půvabná, že by tu vydržel stát věčnost. Jen odbíjení hodin na věži mu připomínalo, že už je čas, stejně jako dnes. Uchopil tedy za ucho džbánek, jenž prve postavil na okraj kašny, a vykročil.

„Lucky!“

Otočil se, ale nikoho nespatřil. Jen krásná Amfitrité jako by náhle posmutněla a se sklopenou hlavou hleděla na šupinatá těla ryb, jež se jí hemžila u nohou.

Ráno přichystal snídani, poklidil a posadil se k oknu. Zamyšleně se díval do dáli za posledními ptačími opozdilci, houfujícími se k podzimnímu stěhování. Bezděky je zrakem následoval, dokud mu nezmizeli z očí. A najednou, možná poprvé, chtěl být jako oni. Moci jít, nesvázán službou, která jej až dosud tolik bavila. Kam? Nevěděl. Možná jen tak, nazdařbůh, a možná i za tím posmutnělým voláním.

„Lucky!“

Stále si je přehrává v uších. Tak často slýchává své jméno a nikdy mu na tom nepřišlo nic zvláštního, nic k podivení. Jeho posláním je přece být poslušný a užitečný, být k ruce a pomáhat, sloužit. Je tedy obvyklé, že jej okolí stále oslovuje jménem. Tohle zavolání mu však připadlo nějak jiné, znělo v něm, co dosud neslyšel – prosba a naléhavost. Žádný strohý příkaz nebo rozkaz. Snad tedy proto mu nejde z hlavy? Seděl bezradně u okna s pohledem kamsi za obzor a nevnímal nic kromě vlastních myšlenek.

„Lucky!“ vytrhla jej Klárka rozpustile ze zamyšlení. Cukl sebou. Páni, to už je hodin! Práce stojí a on tu jen tak sedí a přemítá o světě, který mu připadá stále více nepochopitelný. Rychle vstal, aby počal s přípravou oběda a dohnal vše, co zameškal.

Večer ani nečekal na příkaz a sám se vydal se džbánkem do hospůdky na rohu náměstí. Netrpělivě počkal, až mu pan hostinský načepuje vrchovatě toho zlatavého nápoje, jenž nikdy neochutnal. Nakonec proč? Nelákalo ho to, mnohým lidským přáním, touhám a chutím popravdě moc nerozuměl. Konečně! Sevřel ucho džbánu a rychle spěchal ke kašně.

Amfitrité měla týž posmutnělý výraz jako včera. Ani oči nezvedla, jako to dělávala jindy. Luckyho cosi sevřelo tam někde uvnitř, netušil co ani proč. Marně čekal, jestli jej znovu neosloví. Jen smutně chýlila hlavu ke straně a bez hnutí hleděla na šupinatá těla ryb.

Další den brzy ráno se Lucky vypravil na nákup. Kolem kašny stál zástup zvědavců a něco se zaujetím sledoval. Vmísil se mezi přihlížející do přední řady, aby dobře viděl.
Dvojice mužů ukládala kašnu k zimnímu spánku. Nejprve otevřeli dvířka na zádech bohyně Amfitrité a rozpojením mechaniky v ní jedním jediným pohybem zastavili život.

„Ale podívejte, jak se tváří, takhle nám tu přes zimu moc parády neudělá. Měli by ji opravit,“ šuškali si lidé mezi sebou.
„Zkoušeli jsme to, paní, ale asi se nějak zasekla,“ odpověděl jeden z dělníků.
„Tak ji sundejte a schovejte, dokud nebude opravená,“ trvala na svém žena.
„Na to jsme nedostali příkaz, paní,“ odvětil druhý muž.

„To ne! Ta kašna je přece její!“ chtělo se Luckymu vykřiknout, němá ústa však nevydala hlas.

První dělník uchopil podběrák a několika dovednými pohyby vylovil z vody všechny ryby. Postupně je přeložil do kádě vedle prodejního pultu s váhou. Lidé v mžiku utvořili frontu a s neskrývanou potěchou čile nakupovali. Lucky tomu už zase nerozuměl.
Proč je prodávají? A ještě k tomu po jedné? Proč celou káď neodvezou někam do tepla a zjara nevrátí zpátky do kašny?
A pak uviděl první ránu paličkou na rybí hlavu. Na hlavu patřící k tělu, které se ještě před chvílí prohánělo ve vodě a jehož šupiny se večer tolik třpytily ve světle luceren...
Proč ryby nemohou mávnout křídly jako to hejno ptáků, co včera viděl odlétat? Daleko, tam někam za moře, za oceán... Tam někam za horizont, kde je možná jiný, spravedlivější svět, že se tam ptáci na zimu stěhují.
Pošetilý Lucky...
Nemohl se dívat dál. Chtělo se mu něco udělat, říci nebo vykřiknout, ucítil ve svém nitru další dosud nepoznaný pocit – bezmoc. Stál tu sám proti mnoha lidem dychtícím rybího masa na talíři.

V dalších dnech o tom všem usilovně přemýšlel. Zazimování kašny se koná rok co rok, nikdy mu nevěnoval pozornost, vlastně ani netušil, jak probíhá, nezajímalo ho to. Vždy jen splnil, co lidé kolem něho žádali, a nenapadlo jej přemýšlet o tom, co a proč chtějí. Znovu a znovu si vybavoval Amfitritinu smutnou tvář a její prosebné zavolání. Proč jej tehdy volala? Proč zrovna jeho?

Klárka seděla v křesle s vysokým ušatým opěradlem zabraná do četby. Lucky k ní pomalu přistoupil a na listy rozevřené knížky, kterou svírala v dlaních, položil papír s jedním jediným slovem napsaným velkým písmem přes celou stránku: MLUVIT!
„Copak, Lucky? Chceš, abych ti něco vyprávěla?“ usmála se. Zavrtěl hlavou a ukázal prstem na sebe.
„Co? Ty chceš naučit mluvit?“ Přikývl. S překvapeným úsměvem na něj zůstala hledět, rozjařené plamínky v jejích očích pátravě hledaly v Luckyho obličeji podnět k nové hře. Tentokrát jej však nenalezly. Lucky se pomalu otočil a odcházel. Klárka konečně pochopila a zvážněla. „Lucky!“ Tohle zavolání kupodivu vůbec neznělo rozpustile, jako naopak nesčíslná před ním. I úsměv na Klárčině tváři vypadal přívětivě a mile. „Tak pojď, jdeme na to, ne...?!“ usmála se znovu. Vděčně si k ní rychle přisedl.

Byl máj, jako když ho vymaluje. Šeříky voněly široko daleko. I lípy na náměstí. Hrdličky schoulené do jejich náruče si vyznávaly lásku a na zámeckých komínech podřimovali v hnízdech čápi. Teď poočku shlíželi dolů na to lidské hemžení - a kdo ví, třeba si dělali vlastní úsudek. Ale byli zvyklí, že se jich nikdy nikdo neptal. To halasní vrabčáci dávno odhodili ostych a čimčarali ostošest.

Až ke kašně unášel vánek vůni pražených mandlí, čerstvých mazanců, makovaných pletenek a preclíků, koblih nadívaných marmeládou a vdolků i majoránky, tymiánu, dobromysle a bůh ví, čeho ještě. I mechanická bohyně Amfitrité po ní natahovala nosík a polykala mlsnou slinu.

Pod podloubím proti kašně zacinkal zvonek nade dveřmi nového hokynářství. Lucky zrovna neměl v krámku zákazníky, vyšel tedy ven a ani nezamykal, vždyť bude v mžiku zpátky.
Došel ke kašně, v níž se prohánělo nové hejno ryb.

„Ne-boj se,“ oslovil ještě nedokonale Amfitrité. „Přes zi-mu si je bu-du brát do krá-mu. Do tep-la. Ce-lou káď... To jsem ti moc chtěl říct. Abys už ne-by-la smut-ná. A-bys mě-la už po-řád jen radost...“

Amfitrité na něj pohlédla a náhle pochopila, co všechno jí vlastně právě řekl. A proč si za pomoci Klárky vyprosil na svém pánovi ten voňavý krámek, malý jako dlaň, co jej má, potěšena, přímo na očích. Po tváři jí přeběhl šťastný úsměv. Zdvihla lasturu o sotva znatelný kousek výš a po jednom pramínku poslala Luckymu do dlaně třpytivou rybí šupinu.
Z vděčnosti, pro štěstí, a aby nezapomněl.
Na svůj slib a na ni.