Když nemohu v noci spát

Když nemohu v noci spát

Sedím v pustém pokoji. Bílý polštář, stěna, prostěradla. Bílá barva tu působí ironicky. Dívám se z okna. Vidím ho tam stát přesně tak, jako tam stál posledně. Každý večer naprosto stejně. Ve své nedbalé eleganci spolu s kyticí růží. S jasným úsměvem ve rtech. S nabídkou, která se neodmítá. Nebo přece? Stojí pod mým balkonem a vítr si pohrává s krásnými tmavými vlasy. Stačí jen říct „ano“ a bylo by vše v pořádku. Ale proč se z hrdla dere hláska opačná? Poblouznění už odešlo, láska se vytratila a nezbylo nic víc než jen vzpomínky. Tak proč to prodlužovat? Už jsem se rozhodla, řeknu ne. Ale jak to skončí? Unese to? A nemýlím se? Nelžu si sama sobě? Ne, vše je v pořádku. Stojí tam dál, nic se nezměnilo. Najednou si to uvědomuji. Pořád to cítím, tu lásku a touhu. Vyběhnu ven a křičím: „Ano!!“ Ale on je pryč, náhle zmizel, už ho nevidím.Nejsem zklamaná, vím že ho zase spatřím . Už zítra. Už příští noc.

Tak proč je za dveřmi slyšet rozhovor cizích lidí.“Ta náš ústav už neopustí, její přítel se zabil před půl rokem v autě. Těžce ji to poznamenalo. Není šance na změnu.“

Proč to říkají? Vím, že to není pravda. Já vím, že žije, vždyť ho přece vidím. Každou noc znova a znova.