Písmák Osudová
trnová koruna bodá
prorůstá srdcem, co nemá
rudost proudí po celém těle
ona se však tomu směje
Bolest
slunce zhaslo, noc se blíží
nad krajinou někam míří
toneš v hlubinách snů
končí jas všedních dnů
Zmatená
utíkat daleko pryč
cestami, co nikam nevedou
pocity zavřené závorou
své já má za mříží
Noc
Noc byla tichá, pustá jak les bez šumu. Hladina rybníka se zrcadlila v měsíci, co odkrývá kus života. V té noci nedalo se spát, duše bloudí světem. Však něco se vzneslo.
Já a houba
Já a houba jsme na tom stejně.
Já a houba jsme na tom stejně.
Já a houba jsme na tom stejně,
stejně vyždímaný.
Smrt
Konec.
Smrt přichází lehce a tiše.
Vkrádá se do nitra všem, kteří jsou přítomni.
Smrt se pozná na očích.
Poeta
Jsem básník či poeta
spíše ztvých slov popleta.
Mluvím stebou, nechápu tě
vidím svět, co svazuje tě.
Maturitní ples
Bylo to fakt skvělý,
nestěžuju si.
Zažila jsem ten den
strašně krásný věci.
Učení se světovky
koukám se do sešitu
jedno písmeno vedle druhýho
všechno se mi plete
a říkám si: ,,tohle se snad nikdy nenaučim. ´´
Nikdy nezapomenu!
Po tvářích mi stékají kapky deště. Jsem mokrá do morku kostí. Stmívá se a já se toulám ulicemi. Ve světlech pouliční lampy vidím bandičku kluků, kteří o něčem hovoří.
Ona
Tvůj úsměv je tak sladký, že se bojím říci, že mě nemáš ráda.
Venku je tak krásně, že se nemáš čeho bát.
Že i sníh Ti steče a roztaje se na dlaních Tvých.
Tenkrát jsi mi šeptala jak moc mě máš ráda, ,,nechci být nikdy sama.