Neděle
Jaro 2005.
Minulou neděli jsem seděl na studeném mramorovém odpočivadle uprostřed rozlehlého hřbitova, nacházejícího se v jednom nejmenovaném městě na jihozápadním pobřeží Velké Británie.
Nebyl to hřbitov, jaké jsme zvyklí vídat v naší zemi, spíše bych řekl park plný borovic, dubů a míst posledního odpočinku.
Obklopen probouzející se přírodou a tajemným světem kamenných andělů jsem pozoroval změť křížů, které smutně vystupovaly ze země.
setkani se Smrti
Zvednul jsem oči a málem zařval.
Přímo přede mnou se se vznáší nejkrásnější žena jakou jsem kdy spatřil. Těžké prameny hustých vlasů ji tajemně skrývají část tváře. Z vlasů, z těch překrásnych hustých a dlouhých vlasů vystupují směrem vzhůru masivní hranaté rohy jakoby vykované z oceli, jejichž špice se stáčejí k sobě.
Nenechte si to libit
Běžel jsem po střeše a za sebou slyšel dusot nohou, který zanikal v práskavých zvucích výstřelů. Kulky mi svištěly kolem hlavy a jedna letěla tak blízko, že jsem cítil jak mně po tváři pohladil horký proud rozhrnovaného vzduchu. Makal jsem co to šlo a myslím, že by mi naměřily osobní rekord na středně dlouhou trať. Asi dvacet metrů přede mnou střecha náhle končila.