11.prosince

11. prosince, proti všem předpokladům, Sofie umřela. Jen tak. Zdálo se to tak neskutečné, že už jsem jen chtěla volat Mima, a snad bych to i udělala, kdybych necítila, že zrovna tehdy musím být silná.

22. 05. 2005
1
0
959
Próza na pokračování

Kap kap

Říkají mi dítě, zkazíš si život a psychiku, tu svojí nešťastnou psychiku, což jistě vím a všem děkuji za účast když mluví s cigaretou v koutku a s blahosklonný výraz je skelný a moc daleko než abych ho ocenila, líbí se mi zvuk těch slov a tak se směju, směju se sama sobě, když přemýšlím o tom, že nejlepší by bylo dát si přes hlavu deku a nevidět a nebýt viděna, nikdy jí nesundat a chodit tak po světět chráněná před vším zlým a taky bych mohla nosit stříbrnou tlustou kombinézu aby nikdo neviděl to co já každé ráno ve své rozespalosti nenávidím každým dnem silněji, tak jako každým dnem se stávám strojem a lidskost odhazuji a jsem unavená až mi praští kosti, a zase jen slyším něco o ničení života a pak přijde a vidí mě civilní a deku před ním taky nenosím, sklený výraz se tříští a chladný odstup odstupuje i když "je pořád něco těžkého co drtí" a brání napsat pár slov typu ráda si teď a tady rozřežu žíly aby krev vytekla a tělo uschlo na troud a emoce se ztratila (já se bojím. ), a mrzí mě že plán nevychází a on mě má rád stejně jako já sebe nenávidím a tiše se pod peřinou ptám sebe sama jak ještě dlouho a trhám netrhací kalndář v očekávání toho dne kdy se zase octnu sama se svojí dekou uprostřed polí vysetých do takové býšky že se celá skryju až po čelu, které jediné bude známkou toho, že pořád žiju, i když sama a s dekou přes hlavu, nespokojená a sama, čekající na každý den a plačící a vztahující zkřivené ruce vstříc kolemjdoucím, ať si mě vezmou domů, roztřesenou a nevděčnou, nezdržím se dlouho, jen dokud mě nezačnete mačkat, a taky bych ráda zase slyšela o ničení života, protože se mi to už asi líbí.

01. 12. 2004
2
0
1114
Ostatní nezařaditelné

Film

Někdy když jdu dolů po ulici směrem domů od tramvaje a všechny ty pouliční lampy mi svítí nad hlavou, ne pořád stejně protože u lampy je všechno mnohem zářivější než na půl cesty k další, a jen tak si jdu a vedle mě je ta čínská restaurace skrz jejíž okna vidim šťastný spokojený páry jak večeří krásné večeře a uvědomuju si že večeře co mě čeká doma není tak krásná a dost možná je studená nebo ani nečeká, že doma nemám nikoho kdo by se mnou mohl utvořit šťastný spokojený ani úplně obyčejný pár, po pravý straně jsou jenom ty auta co jedou tak hrozně rychle, určitě rychlejc než můžou protože ta cesta je tak pitomě rovná a dlouhá bez jakýhokoli překvapení že si nemůžou pomoct a zrychlujou pořád dál, a někdy ani nevidí přechod přes kterej přecházim a to pak stejně jako všichni utíkám rychle a někdy mám i docela strach i když bych se měla bát míň, jenže přes tu velkou značku pro chodce ty chodci ani nejsou vidět, a taky když někdy prší ty lidi spěchaj o to víc a utíkaj domu nebo do obchodu, utíkaj se schovat pod všechny střechy co připadají v úvahu aby nenamokli a pak z nich nesálal ten pach jak ze zmoklýho psa, tak když se tohle všechno děje a já jen tak jdu, tak si představuju že sem ve filmu a všechno kolem mě jsou jenom kulisy a ani nežiju prostě jen hraju a nic není skutečný, a někdy dělám ty patetický filmový pózy který jsou trapný jen pokud je neděláte, zaklánim hlavu dozadu a dívám se nahoru na nebe bez hvězd, protože tady v Praze hvězdy nejsou jak si město tak svítí nabubřele, svítí víc a silnějc než ty prastarý hvězdy, a někdy si do toho ještě začnu zpívat něco jako blame it on the black star přestože to s tim vůbec nesouvisí a ani se to nehodí a jsem zvědavá jestli mě někdo slyší a říkám si že snad ať mě nikdo neslyší protože by si mysleli že sem blázen a asi by měli pravdu, protože jáani nevim jestli sem šťastná nebo smutná, a možná oni by mi to všechno vysvětlili, to jen kdyby mě to zajímalo, ale co mi řeknenajatej komaprs ach bože, už mě někdo vyhoďte protože tu roli prožívám víc než je zdrávo a bojim se že až dojdu domu tak se studenou večeří všechno odejde a já budu jenom vzpomínat na léta svojí hollywoodský slávy.

23. 11. 2004
3
0
1624
Ostatní nezařaditelné

Nejdřív

Vlétě po druháku na střední škole se stala jedna znejzvláštnějších věcí, co jsem až doposud dokázala; úplně jsem přestala mluvit. Ráno jsem se probudila, hlava mi třeštila, zdálo se, že všechno je jen černý mrak kterým se nechávám unášet bez poslední naděje na nalezení smyslu života, iluze už najednou nebyly, sny vybledly a ztrácely se vnerozpoznatelných konturách, a já jsem přestala mluvit.
Nebyl to začátek, nebyl to konec a nejspíš to ani nebyl vrchol, každopádně mi tehdy bylo tak špatně, že už jsem ani necítila bolest, tlak nebo úzkost, jen mi bylo špatně a noc ze mne vysála poslední zbytky života tak jak jsem ho znala, jak ho zná každý.
Ten den jsem se seznámila sMimem.

27. 10. 2004
1
0
1238
Próza na pokračování

Zase znova

Největší zklamání jsem si přivodila sama; zase jsem do toho spadla. Je to nespravedlivé. Bůh je nespravedlivý. Co Bůh.

26. 10. 2004
3
0
1124
Próza na pokračování
Nahoru