Písmák V hodně sepraných kalhotkách
V hodně sepraných kalhotkách
Rozesmátý bílý prášek všude na stole. Kouř ve vzduchu a popel na zemi. Za okny na zahradě stříbrný smrk a před oknem, schoulená u topení polonahá Jája. Jája s očima domodra a s vlasy barvy slámy, s nepřítomným úsměvem a rukama jak z obrázků lehce stáčí bankovku a nenásilně, i když hekticky přistupuje ke stolu a lajnu jak nákladní vlak s grácií posílá na lehce již unavenou sliznici.
Jen si tak trochu nevěřit
Vždycky jen nevědět
a vlastně pořád znát
Donekonečna se vyptávat
zda mně máš rád
Hrozně kulatý vesmír
Napjaté nitě tvých krví
vstříc černým dálnicím
v zádech strach s baterkou
lana co visí
Prozatím navždy...
Chce se ti snít
o černobílém světě
s obrázky větviček
a rukou jako ptáčat
Říkám ti: Lepší to bude na zadním sedadle mého auta
Záděrky ostříhat
a natřít oční víčka
dopisy odeslat
jak zbytky od večeře
Piano s modrou klávesou
Ten tenký modrý pramínek,
už dlouho se na něj díváš.
Odnikud nikam a pořád dokola.
Jen škrtnout, potáhnout a dál se jen dívat.
Osud veškeré oceli
Byla´s mi kdysi
tak nekonečně blízká
telefon vyzvání
z dřevěné podlahy
Mladší ženy, rychlejší letadla, větší krokodýly
Vzala jsi na pomoc
snad všechny krásy světa
Žlutavou záplavu
a oči barvy lesa
Ochranný systém zavazadlového prostoru
Ráno jak z pohádky
a bíle město svítí
na měkkém polštáři
ruka se s rukou kříží
Daidalem proti své vůli
Ty jsi mi sliboval
lásku a štěstí
já slepě věřila,
snažila se tě změnit