Písmák Já a ti druzí
Při pohledu na ty dva se mi chtělo brečet. Byli tak šťastní, jakoby si ani neuvědomovali, co se stalo. Možná si to ani neuvědomují. David a Petr si vesele hráli a na pískovišti a mě prolétávalo hlavou, jak se o ně postarám.
Wahat Siwah
Hlavu mám přilepenou na okně auta a sleduju okolní hory oblečené ve tmě. Noční obloha je tu jiná než u nás doma. I měsíc je tu jinej, takovej zlejší a jeho jizvy se zdaj bejt bolavý. Za 4 hodiny jízdy jsme nepotkali jediný auto.
Nad střechama
Praha - ta je stověžatá,
a Káhira. město tisíce minaretů.
Co je víc.
Půda
Uzavřena do sebe a nevnímaje svět kolem tiše sedím u krbu. Ani nevím, jestli přemýšlím nebo jen tak koukám do prázdna sebe sama. Mé nicnedělání přerušil jakýsi zvuk. Krátký a pronikavý.
Strach
Je to náš nevítaný kamarád,
vždy se k Tobě bude znát,
bude Tě doprovázet neustále
a nadšeně čekat na zlé chvíle.
Co budu dělat
Teď půjdu spát,
pak budu snít,
a potom se možná i probudím.
Měsíc
V noci se na nás usmívá,
tvář má zjizvenou časem
a zšedivělou tím, co viděl na Zemi.
Tajemná minulost
Otevírám bránu zrezivělou časem,
která mě zavede do vzpomínek,
kde ke mě promlouvají tajuplným hlasem
tajemná zákoutí.
Na slunci
Neustále se procházím po okolí a přemýšlím zda sním či bdím a zda je možné, aby se člověk přemístil za pomoci snů. Pusto a vedro. Jako zvyprávění. Doufám, že mé existenční problémy nejsou tak vážné.