Písmák Těsně po tom, co odešla..
V prostoru narubychodbami tichýmidrobnými krůčkypospícháš, cupkáš.
Myšlenky víří,od konce k počátkua ty je oblékášdo stenů, do křiku.
Všechny tvé hranyjednou se otupí, stanou se hladkýmia přestanou být.
Věř mi, že ze slz tvýchstanou se listya lehce se snesouz větví až k zemitak jako všechny.
Vzduchem
Myslím, že byla jste,už mrtvá, má milá,když poprvé osuddal mi Vás znát.
Myslím, že prosby méhorké a vroucí,jste má milá tehdyani nemohla slyšet.
Řekl jsem květina,šeptal jsem Bůh,kývla jste hlavou,na souhlas, možná.
Chtěl říci jsem čas,však Váš chladný prstse dotknul mých ústa sebral jim dech.
Ohněm
Ticho, jen z dálky šepot,tmou okno je prázdnéa čas, ten stojí.
Neumím mluvit,nebylo třebanikdy se učitjazyku lidí, jež vlastně neznám.
Není mých rodičů,mých bratrů neníjen stovky svícía jejich vzdechyse spojují s mými.
Myslím, žes neklepal,prostě jsi vstoupila rukou krvavoujsi zdvihl mě z lůžka.
Vodou
Vpíjím se do tebe
skrz český křišťál,
co do úst jsi vložil mi
s tou čistou kapkou.