Písmák Cibule
Svlékám tě jako cibuli má miláPojď blíž a ještě mnohem blížSlupku jsem stáh jiná se objevilaMám slzy v očích cožpak je nevidíš.
Poznání
Je mi líto všech těch vypleněných hradůPo jejichž cimbuří se prohání MeluzínaS Bílou paníTěla jejich posledních obráncůSe dávno proměnila v květyA jen krkavciOživují ta pustá místaSám jsem tím krkavcemZ výšky pozoruji všechna ta poleZoraná cizími pluhyVšechny ty korouhvičkyOtáčející se ve větruPodle potřebyA hravě proplouvající všemi útesySám jsem tím obráncemA za úplňku bloudím po zbytcích hrademNakukuji do oken těmKteří neměli to štěstíAby zemřeliTo moje krev se vsákla hluboko do zeměAby dala nový životSám jsem tím hrademSámSe svým poznánímŽe musím dávatNe pro poděkováníNe pro naději na odměnuAni ne pro prostou radost z dáváníAle protoAbych žil.
Papírové loďky
Kulometná palba tvých slovDopadla na vyprahlou poušťTouhyPapírové loďkyTaké nikdy nedoplujíDo moře.
Vysekali díru v ledu
Vysekali díru v ledu Aby ryby mohly dýchat A pak ji ohradili Aby se v ní nikdo neutopil Večer šli do hospody A pili pivo a kořalku Pivo a kořalku Pivo a kořalku Tak malí a zbyteční Snad něco v té hospodě Snad něco na těch židlích Snad něco Když se vraceli domů Mrzlo A tiše padal sníh Jako panna jim ležel u nohou Zbrázděný otisky jejich bot Leskl se ve světle pouliční lampy A dál tiše padal Padal Padal Do rána zakryl jejich stopy Druhý den zase vysekali díru v ledu.
Malí růžoví králíčci
Ty malé růžové králíčky Ano právě ty malé růžové králíčky Které má každý rád Jsem zabil na konci jara A zůstala mi po nich Krev na rukou A uvnitř velká díra A pocit samoty A obrázkové knížky s roztrhanými hřbety Proč jsem si pár těch malých růžových králíčků Nemohl nechat Přes léto plné žlutých květů A červených rtů Abych je mohl hladit V podzimních vzpomínkách Ale jednou Až skončí zima Je zase potkám A omluvím se jim za všechny vraždy Které jsem spáchal Sám na sobě.
Zlomená kopretina
Zlomená kopretina a dětskej hrob ti padly do oka, a kráter po granátu, kterej zabil tvýho kamaráda. Chceš narovnat tu kopretinu, aby aspoň ona přežila. Ale už stejně nemá šanci,stejně jako ty. Díváš se na svoje rozpáraný břichoa je ti najednou všechno jedno,je tu takovej klid,jakej jsi už dávno nepoznal,jen když jsi naposled spočinulmatce v náručí.
Time out
Time out. Křičí moje ruce Na toho nejvrchnějšího rozhodčího Kterej mě kdysi hodil Na tohle hřiště Aniž mi vysvětlil pravidla A tak jsem věčně v ofsajdu Teď nevidí a neslyší A tak budu muset dál hrát Tuhle pitomou hru Bez pravidel Dokud nedostanu svůj jedinej Nekonečnej Time out.
Milostný trojúhelník zimy
Jak první hřích Mráz led a sníh Milostný trojúhelník zimy A já mám strach Že už jsem plách Že už jsem někde jinde jiný Já nejsem já Někdy se zdá Že před sebou jsem odešel A dobře vím Že nestačím Udělat všechno co bych chtěl.
Jako tolikrát
Tvoje cigarety Řízená sebevražda Nač tady strašit až vyprší náš čas Prázdná slupka Ale ještě jsme tady Ještě nám to myslí A tak dalším pivem Povraždíme Něco ze svých mozkových buněk Ještě nám to myslí Je půl třetí ráno S pocitem volnosti Osvobozená od zítřejší konference Na kterou ses definitivně rozhodla nejít (Jako bychom to oba nevěděli už večer) Kráčíš se mnou tichým městem Jako už tolikrát.
Leden
Chrám vznešený les zasněžený
To ticho křičí do ticha
Jen z kořenů strom vyvrácený
Pod tlakem větru zavzdychá
Noční tramvaj
Noc zahlazuje vrásky
a skrývá černé skvrnky které si každý nosí všude s sebou
jako mateřská znamínka kterými si nás
ocejchovala minulost
Lásko
Kdysi dávno
Snad v pravěku
Jsem ti na písku poprvé rozbil bábovičku
A ty jsi brečela
Oběžnice
V srdci mám velkou černou díru
v ložnici sbírku netopýrů
a velkou postel studenou.
Ulicí táhnou divný stíny
Nový rok
Zlomí se půlnoc přičtem další čárku Ne žádná bomba jen tak plyne čas A nalijeme víno do pohárků Ať za rok setkáme se zas
Tóny
Jsem stín stižený souchotinou,
jsem staré písně smutný tón,
jsem kvílející meluzínou,
přeskakující gramofon.
Epilog
Až se na mé dílo jednou vrhnou odborníciKonečně se možná dozvím co jsem tím chtěl říci
Pod starým ořešákem
Pod starým ořešákem na lavici sedá
Nemá co na práci a tak vzpomíná
Hlava už mu špatně slouží a je celá šedá
Ruce se mu třesou a tak do klína je dá
Monology
Z lásky už zůstal jen sled monologů
A fackování hodně ostrá slova
Smutek se ukryl do hrnečku grogu
A vrána vráně právě oči klová
Podzim
Opadá listí ze stromů a věř
Nikoho jako já už nikdy nenajdeš
Já opadávám jak ty stromy stejně
Pomalu hroutím se a ty se hroutíš ve mně
Ďábel
Za jedné noci temné jak mé svědomí
Nevisel ani srpek Luny venku nad domy
A hvězdy spaly někde v Betlémě
Tak jako Ježíšek schoulený na seně
Sundej si košilku
Sundej si košilku
z pravého hedvábí
tvá krása na chvilku
k tobě mě přivábí.
Karlsruhe
Jak víš že mám tak rád vodu Všechny ty kašny fontány a vodotrysky A nabízíš mi je tak marnotratně plnými hrstmi. Voda stříká ze lvích i rybích hlav Čurajících chlapečků Nebo jen tak ze země A občas zesílí svůj proud Jakoby se chtěla dotknout nebe Máš ospalý výraz nedělního odpoledne Kdy všechny zvuky doléhají odněkud zdaleka Jakoby se mě netýkaly Jakoby se mě netýkalo že tu jsem Jakoby se mě netýkalo že jsem Jakobych ani nebyl Jakoby nebylo vůbec nic A přece tu vzpomínku mi nikdo nevezme
Heidelberg
Jednou zapomenu
Na slavnou univerzitu
Dr. Semmelweisse
Člověka s tvým jménem
Potkal křeček křečka
Potkal křeček křečka
Venku byla břečka
Říká křeček křečku
Že nesnáší břečku
Stvoření
A bylo jitro jako na počátku světa
Syrové svěží vzduchem vznášela se věta
A kolem byly nekonečné pláně
Léta Páně
S úsměvem cynika
Odešla láska do ztracených světů
Mně bez ní lépe je
Raději si dám pivo a cigaretu
Než trpký doušek naděje
Strom
Pod baldachýnem stromů jen ležím si a sním
A zdálo se mi že sám jsem dřevem lipovým
Tak jsem se zasnil na sto a možná dvě stě let
Z výšky své koruny pak sledoval jsem svět
Jestli chceš...
Jestli chceš řekni otočím své oči k tvým
A pak tě ještě naposledy políbím
Rozejdeme se jak dva bojovníci
Jimž válka právě skončila a nevědí co říci
Brodím se mrtvolkami
Brodím se mrtvolkami listů
Sám v sobě napůl mrtvý jsem
Nevěřím Ďáblu ani Kristu
Od vrat jsem vyhnal jehovistu