Písmák Jezero ticha
Seděl na břehu protáhlého jezera a zoufale rval trávu kolem sebe. Jeho duše byla temná jako nejhlubší a nejdelší severská noc, jako kaamos, který nastává každého půlroku tady za polárním kruhem a který pokryje přírodu i lidi mlžným závojem svojí věčné tmy. Sledoval stromy na protějším břehu, hustý břízový porost, jenž byl teď na podzim zahalen do nejkrásnějšího odstínu žluté barvy, kterou jen tu a tam probleskla bílá skvrnka v podobě útlého kmene. Nízké podvečerní slunce ozařovalo tu nevýslovnou nádheru, kterou byl zvyklý milovat a obdivovat a pro kterou teď v sobě nedokázal najít žádné pochopení.
Poslední myšlenka
Pozoroval svoje ruce a jakási nevyslovitelná, vnitřní úleva z toho, co se konečně odhodlal učinit, mu zaplavovala tělo pocitem blaha a souznění. Bolest se mohla zdát nesnesitelná, ale v jeho rozpoložení se dala docela lehce posunout někam za hranice vnímání, dala se odložit na později.
Zavřel oči a zatnul zuby, snažil se již na nic nevzpomínat a pročistit mysl, ale přece se nakonec nedokázal přemoci a aspoň v myšlenkách sevřel v náručí tu, kterou nemohl mít. Tu, kterou bezmezně miloval, tu, díky které pochopil, že určujícím prvkem života není láska sama, ale bolest, jež z ní vychází.