Písmák Takový obyčejný den
Prší. Každá kapka dopadající na zem, omývá tohle „hnusný a špinavý“ město. Sedím u okna a padá na mě chmurná nálada, kdykoli vyhlédnu ven. Je mi špatně, hlavu mám jako střep a na každé své ruce vidím rozhodně víc než jen pět prstů.
Pusinka
Dech se krátí, tep se zrychluje
slastný okamžik kolena podlamuje
Nakloníš hlavu a přiblížíš rty své
součástí Tebe jsou teď i rty mé
Hanka a Sam
Otevřu bránu a vejdu. Přivítá mě ticho a klid hodné jen tohoto místa. Ani ptáčci tu necvrlikají. Právě proto tu tak rád pobývám.
Sníh
První sníh. Vždycky mi připomene, že zima už je za dveřmi. To tam je léto plné rozesmátých tváří zamazaných od zmrzliny, krátkých triček a koupání vrybníku. Pryč je podzim složený zbarevných listů javoru před naším domem a skákání přes kaluže.
Návrat
Ahojky Alex,
Dlouho jsem se Ti neozvala, viď. Moc se omlouvám, ale stalo se toho tady tolik, že jsem prostě neměla čas. Nikdy mi neuvěříš, co se mi přihodilo za poslední dva měsíce. Všechno to začalo na moje narozeniny (kdyby jsi náhodou zapomněla, kdy že to mám narozky, tak jsou přesně 18.
Špatné ráno
„Promiň Lauro, ale myslím si, že takhle, na dálku, nemá náš vztah cenu. Mám tě rád, ale měli bychom to skončit. “
Nemůžu uvěřit svým uším. Zdeny, tenhle můj brouček, mi teď, po čtyřech měsících, řekne, že to nemá cenu.
Stereotyp
Zase ráno. Vytáhnu žaluzie mýho podkrovního apartmá a vykouknu ven. Stejný výhled, stejná ulice, stejný město. Tenhle stereotyp mě ničí.