Písmák Bolest
Opět. Stále tu byl a stále o něm věděla. Ne, nebyla to myšlenka či snad vzpomínka. Seděla skrytá ve stínu mohutného dubu, který ji poskytoval alespoň na chvilku únik od horkých paprsků slunce.
Madona z periferie
"Stála v potemnělé ulici a čekala. Louže u jejích nohou blýskaly neonovým světlem všudypřítomných reklam a vítr mezi popelnicemi proháněl kusy odpadků. Pršelo a kapky na její tváři tvořily slzavé cestičky. Poslední poblikávající lampa jí kreslila svou kalnou září kolem hlavy svatozář.
Pád do propasti
Teď. Ten signál bych poznal kdykoli, jen na něj jsem celou dobu čekal. Ani nevím jak dlouho, jen vteřinu nebo již celá staletí. Netuším, ale v kterýkoli okamžik jsem byl připravený ihned vyrazit.
Schůzka
Slunce se přibližovalo k horizontu, kde se potkalo s mraky. Spálilo je, těžce zranilo a rudá krev zalila oblohu nad celým městem jako příslib kruté noci. Kráčela jsem ulicemi, které přiváděly unavené lidi do hospůdek, restaurací, kaváren, kin a nočních klubů, odtamtud do domovů a ráno, opět čerstvé, do práce a za běžnými denními starostmi tak jako žíly přivádějí krev do srdce, plic a znovu do těla. Město tepalo životem.
Příběh jedné noci
Bylo hodně po půlnoci. Kráčel temnou ulicí ruku v ruce s Nocí, Tichem a Tmou. Sem tam světlo oken a pouličních lamp, tu ostré, tu mdlé, odhánělo Tmu ze svého dosahu, ale nebylo jich moc. Měl rád tuhle pozdní dobu, kdy se vydával na procházky odpočívajícím městem, říkal tomu rande s Nocí.