Písmák ...a zase ty Vánoce!
„A tati, bude mít ty velký zahnuty zuby nahou. “ „když vydržíš, budou i zuby. “ asi jen málokdo nezná reklamu na Kofolu, která jako jedna zmála nepohoršuje lidi ani nevnucuje zaručeně nejlepší výrobek na trhu, ale spíš nutí ksmíchu a také je samozřejmě neklamným znakem toho, že Vánoce už klepou kosu za dveřmi. Jenže každý má jiný názor na to, kdy takové vánoce vlastně začínají.
Pomoc, dopis!
Už automaticky vybírám ze schránky veškeré účty a reklamní letáky nabízející naprosto úžasně slevy, obzvláště teď po Vánocích a celkem automaticky je házím do modrého pytle pro ten účel určeného. Jenže nedávno se mi stala moc divná věc, mezi těmi tradičními neoblíbenými obsílkami na mě zpod nevinně se usmívajícího chlapečka nabízejícího nejlevnější pyžamko na trhu koukal dopis. Ano opravdu měl razítko, známku, adresa i jméno taky souhlasilo, jak jsem na první pohled usoudila, druhý jsem té věci však už nevěnovala, protože jsem ho zděšeně zahodila a kousek od něj utekla. Někdo mě chce otrávit, napadlo mě jako první.
Jak na nákupy
Už jste byli letos vobchoďáku. Že jste to ještě nestihli. Tak pokud se máte aspoň trochu rádi, ani to nedělejte. Jestli jsou vám vaše končetiny milé vtom stavu, ve kterém se právě nacházejí a nechcete byt ušlapáni, pokousáni, poškrábáni či zfackováni, zůstaňte radši doma a počkejte si, až se všichni ti, co neodolali povánočním výprodejům navzájem úspěšně pozabíjejí a vy se pak budete moct neohroženě dostat do prázdných obchodů sještě většími slevami, než byly ty, kvůli kterým měly pohotovosti vcelé republice několik dní plno.
Tetování a jiné bolesti
Celá nervózní sedím včekárně tetovacího studia, a když slyším poměrně děsivý zvuk tetovacího přístroje, velmi podobný neoblíbené zubařské vrtačce a slyším jen bolestné sykání onoho mučedníka vkřesle, rozhoduji se, jestli nemám radši na poslední chvíli utéct, či jestli se nemám přinejmenším odebrat na toaletu, protože pomyšlení na to co mě za okamžik čeká, ve mně bouří žaludeční šťávy. Nakonec neudělám to ani ono, jen zděšeně koukám do všech těch časopisů o tetování a jiných bolestivých zákrocích, které na sobě lidi nechávají klidně provádět a ještě za to platí. Samozřejmě první mě napadne, že chtějí být prostě originální, jenže když se rozhlédnu kolem sebe, připadá mi, že chtějí spíš zapadat. Myslím, že kdybych našla na ulici někoho bez jediného vpichu tetovací jehlou nebo bez jediného kousku oceli na jakékoli části těla, mohla bych si blahopřát.
sníh?
„…bo silničáři ta jak každý rok su překvapení velice, že sníh zasypal jim silnice…“ hraje mi zradia provokatér Nohavica a já jen nervózně poklepávám zmrzlými prsty do volantu a snažím se alespoň silou vůle popohnat několikakilometrovou kolonu troubících aut. Rozhodně mi to nepřijde jako úžasně bíla ladovská zima, jak nostalgicky popisuje ostravštinou Nohavica, ale spíš jako tragická změť mrznoucí černé břečky, která se plete mezi kola a podle maskuje vrstvu ledu, která ještě více přispívá ke zmatenosti zaskočených řidičů, jež opět čekají spřezouváním letních pneumatik snad do jara, protože to je přece škoda, gumy jsou drahé, tak proč je zbytečně nasazovat a nechat je olizovat už tak dost vzácnou solí. VPraze je sice kalamita jak na Sibiři, jak skritickou vážností oznamuje zas Nohavica a dodává zcela vážně, že někde napadly dokonce celé 4 centimetry sněhu, ovšem přála bych někdy milým Pražákům projít se nějakou menší odstrčenou vesničkou vhorách. Ale vhorách je to vlastně praktičtější, nemusíte se namáhat sotevíráním dveří, stačí vyskočit zokna vhorším případě si rovnou zokna prokopat cestičku na čerstvý vzduch.
Drahý poznatek
Zuřivě zamáčknu otravný budík a převalím se na druhý bok aniž bych se dívala na čas. Což se mi ošklivě vymstí, když se po půl hodině slabého spánku rozhodnu vyhrabat zpelíšku. Tentokrát už na budík vrhnu letmý pohled a málem jdu do kolen, půl osmé, no těpic , to teda nestihnu ani kdybych se pokrájela. Aspoň se o to tedy pokusím, shodím ze sebe noční košili svelkou kreslenou myší na přední straně-dárek kvánocům, přes hlavu přetáhnu krátký modrý top a obleču si tříčtvrteční jeansové kalhoty, není nad pohodlí.
PROČ?
Slzy pomaličku stékají po tváři. Razí si cestičku znepřítomně hledících šedozelených očí po bledé tváři a skapávají na zářivě bílé tričko. Ty oči jsou až děsivě prázdné a už téměř neschopné propouštět slzy. Vždy krásně vypadající řasy jsou teď slepené ksobě a řasenku kterou byly nalíčeny ssebou odnáší slzný potok.