Písmák projít se po čáře
Takže zase odejít abych mohl dejchat jiný lidi jinej dům zmrzlý pravdy uvnitř ubíjející oči a dlouhá mnohorozměrná dálnice Někdy slova zoufale stačí a křik by jen uspal pochopení Naposledy umýt nádobí a poslat sms - potřebuju se na něčem domluvit přijdeš dneska domů. - Bude trochu prázdněji v kalambůrech slabostí se nevymluvím sám sobě před slovy se mi nechce utíkat stejná hořkost v zrcadle a ticho v hrnku čaje uprostřed slavnosti cizího stárnutí mé jméno je já tvé jméno je stejné záleží na nich. zamíchat klíčem v šálku zítřejšího rána nezabíjet a odejít.
Nechoďte pro tělo
Abych smutkem uctil svůj život
utíkám naskrz veškerým režimem
odhrabuji portréty básníků
hledám vznešenost
Nedopsané noční zjevy aneb noha z igráčka
někdo vám na prázdné stránce jednou představí ospalého autora co umí psát jen velmi krátké věci (aby neposral moc papíru) v těchto skutečných CHa Chá skutečných dnech Molekuly kapalin zaujímají rovnovážnou polohu kterou časem mění a to tím rychleji čím větší je odpor kapaliny co mříž to falešné šaty závratě dopis, pramen, kouř metropole má aspoň tvář ne jako tydle malý města plný myších dír a tun ementálu opravdu, lidi tu nemají koule na to žít ve velkým městě, splynout a plynout a být na cestě ani nedokážou být volní opravdu z těchto měst neslyšíte hlas, až na pár bláznů co volají o pomoc nebo úpěnlivě nenávidí v tom městě je pachuť nudy protéká vám ústy a nosem a dýchacím ústrojím monotóní mléčná řeka přitom utopie je na dosah stačí jenom aby si to všichni naráz uvědomili nikdy se to nestane . . přece jen otazník na konec bezklidu tavme vývody nechť půda matky země vzplane ať zemřou spáči ať rány se zacelí nic se nezmění jen několik částeček času dopadne s tichým cink na dno a zmizí tiše tiše jako šustění křídel tažných ptáku těžknout víčka a nesou tě do dálek do zemí kde je nádherně zůstal přichicen na žebříku trhaje přitom jablko ještě chvíli pásl motýli měj radost ó měj, milý člověče na žebříku a co se do tě vejde dýchej vzduch a vnímej svět do rozpuštění sebesama v jeho kráse MLÁDEŽI. neber drogy.
Návrat do Prostějova
Komíny tyčí se k nebi jak cejchV uších tiše město zníjak staletý spáneka doledole pod branami ze slov prachem pokrytýchbetonové sochy hladoví.
Malíři
Venku pršíkapky deště překotně padajína zeď pokreslenou symbolem jednotymalíř byl bohemve své nijakostikdyž vyzvracel své prolidské barvyteď se odlupuje pod náporem deštějako vzpomínkya kdo jsou malíři jenž jej dnes překrývajínovými barvamiÓ, jak duhové ty barvy jsouve snaze smést staré doby ze stoluale venku pršínevyhnutelný lepší světnachvíli zastavillidé zhasínají světlaa svíti si stolními lampičkamia děti usínajía psi vylizují celou noc v boudáchtalíře od večeře.
Záclony pro slony
okna paneláků
jsou jen zrcadlem slunce a sem tam vchody do jiných světů . za záclonama
tak si tu žijem všichni na jednom sídlišti říká se mu ghetto takže můžeš říct : čau. já sem z ghetta a poposunout si lennonky na nose což dělá efekt však to znáš, můžeš toho říct fakt hodně a ve stínu velkýho světa si hrát to svoje malý bytí nebytí. v parku kácej stromy prej kvůli tomu že sou v prdeli ale já moc dobře vím, že sou v pohodě.
Jsou slyšet plaché rozlety
Modré sny tvoří nehybné křivkyslunce zadumaně táhne krajem drobných oblázkůnamáhavá paní půlnocs podlitinami pod jazykyplouží se tiše sálemÓ, slinili. ústa grandiózních bohů. v ruce nakradené masood tabákujsou slyšet plaché rozletya vzdát se nešlořekou zhasínajícího listíse svojí oblohou v dlaníchměl jsem zvony mého ránanechat urážlivě se smát.
Nocí
lesk halí slova štěstímštvaný vzorza sklem srdce jasmrzáci ležíšklebí sepřes cestu v přítmí zníjak milují se ve vatěvečer spolu procitnoua znovu radostně válčízahaleni pláštěm města.
Jíš lesknoucí se povrchy
Jíš lesknoucí se povrchy bortících se soch tající vosk ti podél vlasů vytváří neústupně neprodyšnou slupku plnou zaostalých minivesmírů a stýčkové se blahosklonně smějí povedeným vtipům tvojí slzy povzneseni úspěšnou smrsknutostí mrknutím oka mizí jako bomby v okamžiku ničící ohromné město ze sna za slábnoucího pískotu spadli do propasti uvázaný ježíš ve středu zatuchlosti visí ze stropu přímo před tebou na kovovém obojku a ty víš kým je.
3x lidskost
Iluze pravdyz vašeho jitrasebejistí sebezrádcii shovívavé mladé dámynezajiskřímnohočetná prohlédnutíVševědaod pondělí do nedělestále jenom seděl v knihách. Zatímco za oknemse psali dějiny čtyřbarevným štětcemon jen vyměnilpláštěa vsadil tlustší skla do brýlínakonec velmi stárvyšel ven a zahulákal: AHA. pak umřela všechno bylo zase jinakKolotočsnaha obrátit směr bezcílného plachtěnínatruc rotu(tututu)jící nepochybnostii s vypětím všech sil(až do sedření kotníků)zdá se mi, v tomto okamžikujako hodinový hoteljen neúprostá ranní bezesnostchybí.
Co si o sobě myslel ten člověk co před chvílí seděl v mým tělě
Vzhlížel v jasné pravdě svojí,
k nebesům, až zpráchniví
v toku času
líně stojí
dálnice/míhající se sloupy/ostré slunce nízko nad obzorem
Měla v ruce slona co dostala od Pavlaa hrála si sním, jak pomalu přelézájejí kolenoa hladila mu střapce na hlavěk pití prázdné sklenice bez jedurozklepanou rukouneumím pomoctmíhající se šmouha kolotočeje skutečnostíže jsem vypadlzpola osvícená tvář mizívyšel jsem z nemocnicea středobod nadějeskomíral mezi zapomněníma láskou.
Malátné neurčito upřímného egoismu
za oknem světlanevysvitlých hvězdti tykajíať chceš nebo nechceš, stojí ti po bokupři intimních vnitřnostech zlomeného svědomíneuskutečněné zlomeninysobeckých snůtvoří realituspolečenského šílenství, či ignoracespálených geniálních nápadůna záchranu vlastního utopického světaplemená, ale rychle dohořívající osudová slovautápějicí se v molových akordech těžkých návykůspolečné (dis)harmoniese zdají být ničím, snad jen zapomenutou vůní peřinher na lidskost přeměněnou v nevinnost. mizí naráz spláchnuty do záchodusebejistou rukoupo které nikdo nechce vysvětlenísliby se plní až na křížikdyž při nahém uvědomění neskutečnostistačí říct: Odpusť pane. a lidem přijde že je to jaksi málože gumovat život slovemje proti slunečnímu svituale až vyhasnešspadneš do stejného neznáma rovné dimenzenahořklé ironie která nestačína toabys spočítal svoje hříchy/nepochopení značí vysvobození//pochopení značí vysvobození/a tyaž kostky dopadnou na zem a ukážou své hodnotyřict : dobře, já to beru. a vymít si hlavu kysličníkemabys za oknem v nevysvitlých hvězdách viděl něco jiného slíbené království nebeské.
tragikomedie
Sedím v kiněanonymněněmý filmuž necítívibrující sinusoidumého bytí--nebytí.
Drogový večírek
Ještě včera jsem stál na hořícím útesubyl plnej halucinogeních pampelišekjá je žral a žral(proč ne, jsou docela dobrý)pak za mnou přišel kamarádřekl mi že mu musím pomoct, má prej cosi v hlavě a žere ho to na ruceani už nechce chodit ven, aby nenakazil celý městoa já ho poslal meditovat . do prdeleprotože ztoho srázu je to dolů fakt velká štrekanemám tušení co je dole, nikdy jsem tam nebylvlastně sem se tam ani nepodívalchtěl bych tak moc lítatpak už tam bylo jenom spoustu budhůlidi se váleli po zemipulsující pokoj(byl jsem rozesmáty a měl jsem čaj). šel jsem zbytečně spátfakt by se mi to lítání hodilo.
Několik papohledů
Celoročně osamělý had k jínému se připlazil a jsou dvojicí Poprava na fragment stromu v epicentru vyděšenců dopadla sekyra *** včerejší slunce prostřelilo oblaky vlajících draků 3D před horizontem dávno zpěněných moří sype se písek Apatie už třetí týden jen tak zírám jak kolem pluje si parník.
Na zvadlý tulipán se zapomnělo, to nevadí
Pan Novák vstává, říká své ženě ať klidně spí dál mezitím pan Amir vstává, říká své ženě ať klidně spí dál Pan Martin usíná, jeho žena usíná sním za oknem nesněží a já jsem ničím Zmoklá kočka pokousala starou babičku, ať se vzala kde se vzala měla existenční krizi Teď se dívá přes sklo, jak na pohovce, hřeje se televize. . mít tak o hrnek navíc. láska stačí Barevnost je dokonalá a v nekonečných spirálách času je všechno pravdou, každý pravdou, slepota je léčitelná a nepochopení není překážkou.
samota
Jsi zamotaNá síť ze zrcadel co odráží samy sebe Jsi noční můra co se zdá mrtvEjm lidem Jsi malinkatá tma co nikdo nevidí, steJně jako přesýpání písku v hodinách Jsi zužující Se obzor který nikdo nemá právo překročit Jsi světlo co jsem sI v rozespání spletl s nebem Jsi milioNy duší co o sobě nemají ponětí přestože jsou jedním šíleným výkřikem Jsi ranní cigareta co spadla do staré kávy a nIkoho to nezajímá Jsi zbytek z Celku který nikdy neexistoval Jsi všechny SLOVA mám z tebe velkej strachchchchch.
Zrada oranžové limonády
Snaha zrádnáústa prázdnás větrem slovanavždy nováletíslepec bílýčisté vírybulvární krásuneonových lesůchytízahozená pravdaprázdných větobletí světnaposleda spadnezpět.
Hlubina
Nejmenší jsem z těchco velkými se zvoumám to však ale pechže nadán jsem jen přetvářkoujako kaňku na bílém listustejně je jen vymyšlenátak dělám svoji bustujá slepý sochař beze jménapohlížím až k oblakůmz mé odporné prázdnotynaslouchám náznakůmkdy kápnu světu do notymám v srci zrcadlovou síňtaky led a jedy hadílásky stále míň a míňjsem přítel, co každého zradíaž pravdivé bude nebev zrcadle uzřím strachpak zradím i sám sebea obrátím se v prach.
Lidé?
Lidé. Řekněte mico vám dává právodávat právo. Řekněte miproč právě slovadělají nás lidmiLidé. já to vím,Ale řekněte mi.
Večerní filosofie
Tak blízko jsem, přece tak daleko ledově svítí, červené líce v ukrunté zimě jsem, oblečen nalehko hvězdy když padají, palí mne srce V nachovém usvítu, doznívá hlas mé temné myšlenky, prudce se zvedli ztuhlým pak tělem, probíhá třas na zvony zvonící, andělé padlí Tupé ostří, kácí stromy němé prázdno, barvy moře suchá voda, stavící domy každý člověk, sám vždy umře Tenký život, pomoc volá slyší ticho, ozvěnu svoji mrazivý dech, z krbu sálá ale stejně, za to být stojí.