Písmák Vypomínky na déšť
potichu sedím před domem
v mlhavém ráně já
a kapky deště
sleduji branku kterou odcházíš
Podvečer
bezlistý topolvypadá jako socha
neznámého umělce
strhané slunce kreslí
zašedlé obrazy
Koleje
sedneš si do kupé
nad sebe hodíš batoh
otevřeš okno
vykloníš hlavu
Retrospektiva
Stín
si říká dáma v červených šatech
prohlíží beze slov výlohu v obchodě
a představuje si
Bělostná
Má krásná večernice
voníš jak květy šafránu
chutnáš jak božská ambozie
Záříš
Miniatura
Můj milý příteli
vem do ruky svou fantazii
předtav si hejno havranů
dubový les
Neznámý
opuštěn vším co je svět
utápím sebe v melancholii
přesmutné gerbery
dnes nejdou do práce
koncert za barem
klavírní koncerty
uklidňují
jeden zapomene na svět
poslouchá
ptáček v kleci ze slonoviny
kdybych snad měl
všechen smích světa
uzamkl bych jej pro tebe
v maličké klícce ze slonoviny
Diskuze klubu: beznadějní snílci
neche se unášet na přídí Rimbaudova korábu a uvidíte to, co zůstává obyčejným lidem skryto.
modrá obloha
trpaslíci
zelené kostace
Fotka
občas si vezmu fotku z dětství
a cítím z ní bezstarostnost
něco co už neznám
hraní na vojáky
Milenka
já jsem ty
a ty jsi já
žijeme spolu v jedné zahradě
plné růží
Pěšina
vrací se zpět do svého rodného města
a uzavírá tak dohodu s neviděným
nenachází jedinýodraz smutku
v tiché tváři domovní fasády
Meteorologie smutku
černobílé prosby
protínají mysl
dávají tichu zvláštní nádech
slova
Sonáta pro Rembrandta
modrá obloha
trpaslíci
zelené kostace
tanečníci
Píseň
po pěšině se prohání vítr
čechrá ti vlasy
a ty
konečky prstů svojí duše
Klub číslo 5
pohybující se těla
hlasitá hudba
hudba jenž není slyšet
lidské trosky
Sen
já snil jsem o životě
v tom snu jsem viděl město
zářící město s bílými domy
lidé byli krásní a plní života
Podzim
přichází podzim
a listí padá ze stromu
postupně
jeden list za druhým
Rukopis
tisíce hvězd
svět na dlani
duše letí vzduchem
nesena vzpomínkami
Štěstí Ikarovo
představ si nemocniční pokoj
bílý jak tvář muže na lůžku
dveře se otevřou
a vstopí dávný přítel ze studií
tak to končí
představsi květinu
a okus zdali voní
představ si dívku
polib ji neboj se
Puzzle jménem život
volám o pomoc
za chvíli přijde můj čas
a já nejsem připraven.
chytám se stébla
Wancouver
Spadl jsem z domu
A dlouho letěl
Do korun stromů
Však spadnout jsem nechtěl
Sny jako kapky jarních melancholií
sen
se bavil s myšlenkou
odrážel ticho jako zrcadlo
nenašel cestu
Slunečnice
Van Goghovy slunečnice
mě uchvacují
dílo mistra
mi připomíná tvář mé lásky
Zpověď podzimního odpoledne
vířící prach zvonění tramvaje
která nikoho nikam neveze
postavičky jako z loutkového divadla
ve kterém někdo zpřetrhal provázky
Dvě tváře lásky
Dvě tváře lásky
zarachotí klíč v zámku
a ona pomalu vchází dovnitř
oklepe ze sebe sníh
vzpomínky
hlavou ti víří vzpomínky na to co právě děláš pravdy lži se mísí za zvuku kytary procházíš zahradou plnou cest a Jacka Kerouaca přivoníš k obloze pronikneš realitou do světa za zdí na chvíli zavřeš oči upravíš límeček košile pročísneš rukou vlasy jakkoliv se to zdá absurdní utišíš srdce zakryješ jizvy na duši a řekneš ahoj nevíte kde je láska místo ní jsem totiž uplácal obrovskou svíci z vosku bílého jako labuť na řece která se nechá unášet proudem pevného jak její svědomí tak zapal knot vždyť přece chceš vědět jak hoří plamen mění jizvy v tichá údolí smutku strachu z toho že slunce jednou zapadne nadobro už se neobjeví na tváři mlčenlivé uplakané vrby která nikdy neříká pravdu ani nelže radši milovat přemýšlet zhasnout všechny svíce otevřít dveře a jako Hurvínek na provázku objevovat svět
Smrtelné spojení
Smrtelné spojení
Já žiju v tobě a ty ve mně,
jsme jako duše spojené.
Stejně tak jako strom a země