Písmák Cejch pentagramu
Trápím se hledám, možná třeba tebe, komu své srdce dám, a on mi dá sebe. Jen pohledy opovržení, nikdo nehledí přímo, "jsi hodna zatracení", a ostatní dřímou. Cejch pentagramu na rameni, "jsi špatná", každý praví, jen ty máš o znamení, říkají: " pryč s ním, to se spraví. " Já ale našla svůj smysl, a jsem hrdá na znamení, mám krásně jasnou mysl, přesto žiju v utrpení.
Dlouhá
Tančím jen se svou myšlenkou, a cítím jak protéká, Tančím jen se svou duší, a cítím, jak uniká. Hledám v sobě tebe, nevím kde a zač, Hledám v sobě kusy sebe, nevím kde a nač. Mám v hlavě pocit jediný, že nezakusím cit, Mám v hlavě pocit nevinný, že nezakusím tě mít. Hledím do jeho myšlenek i srdce, a vidím, jak jsou jiné, Hledím do svých myšlenek i srdce, a vidím, jak jsou stejné.
Myšlenka
Mám strach, myšlenka jediná, budu zase vrah, a přitom nevinná. Láska končí brzy, znova svírám nůž, po tváři kanou slzy, a po ruce růž.
Temná sebevražda
Komnata a v ní svíce, plamen hoří a tančí, ona uprostěřed sedíce, přemýšlí, zda-li to skončí. Neví, jak jít dál, svírá v ruce nůž, každý se jí bál, na bílé pleti růž. Má depresi a sama se cítí, v ruce svírá černou růži, plamen svíce stále svítí, už pootvírá bílou kůži. Pomalu stékají krve kapky, pokládá si ruku na klín, už zastavují se stopky, a přichází temný splín.
Procházka
Jdeš, procházíš se, je tma a chladno a najdnou stane se, že padneš na dno. Potřeba a velký hlad, co dělat, nevíš, kéž někdo půjde, snad, nechť to změníš. Řveš bolestí, vzpínají se svaly, přichází neštěstí, srdce ti vyrvali. K zemi padáš, tak pomalu klesaje, už to poznáš, mrtvá dřímaje.
Deprese
Sakra, deprese, sakra, pocit, sakra, bojim se, sakra, dotyk. Sakra, deprese, sakra, smutek, sakra, ztrácim se, sakra, skutek. Sakra, deprese, sakra, samota, sakra divim se, sakra nahota. Sakra, deprese, sakra, vztah, sakra imprese, sakra, zase blbej tah.
Smutná
Smutná jsem, jak temný den, jak hrubá kráska, jak krutá láska, jak na výši dívka, jak rovná cívka, jak sešit bez listů, jak labuť bez citů, jak jemná tvrdost, jak chytrá hloupost, jak denní stín, jak světla splín, jak bez pohybu šíp, jak čtvercový cíp, jak růže bez trnu, jak země bez drnu, jak zkomírajíc síla, jak neuplná díla, jak. dekadentní.
Neskutečně krátká chvíle
Položil růžina čerstvě navršenou hlínu. Pobíhající hoch,tolik radosti maje,necítí ni vánek,co s jeho vlasy si hraje. Otec jde cestou -ta nachází se nedaleko - jeho syna. Jen okamžik,neskutečně krátká chvíle,on zaslechne křik .
Konec.
Konec. Proč je tak sama, má svět, je tam, kde cítí, jak květ, voní pravostí a beze vět, je tam sama. Neví proč je tu a tady, zmrzla, změnila se v ledy jen jedno slunce svítí-tedy, je tam stále sama. Hledí do prázdna a čeká, že někdo přijde- vzlyká, má strach, bojí se a leká, je tam pořád sama.
Bolístky
Trýzeň, bolest a žal, mě pronásleduje, jak nespodnější kal, jež prosakuje. Jak hniloba uvnitř ovoce, se, mrcha, skrývá, je všude, vně emoce, tam v hloubi bývá. Kouše, usurpuje a ničí, tak moc vždy ubližuje, když nad povrch vzklíčí, zas něco vymýšlí a kuje. Zasáhne tak niterně, do srdce i do duše, nikdy ne však úměrně, vždy co nejvíc může.
Dvě těla
Dvě těla uprostřed magie, mají strach, kalich vína se rozlije, je vrah, co vybočí z koleje, z práh. Dvě těla co myslí spojena- jsou- jiní, než proud stád, a hyena, vně síní, kde lačně pociťuje zda, jsou viní. Dvě těla k sobě se blíží, ve tmě, v mžiku pohledy se kříží, a u mě, tělo se bouří a vzhlíží, jak jeho chová se stejně.
S-ním
Zdá se mi sen,jež jak skutečnost působí,jež chová se jak den,vždy v noc se změní. Však já dotýkám se,jeho skvostné tváře i těla,lež mé třese se,v ohni jsem celá. Moje ruka v jeho klíně,nevím, co se děje,jak utopeni rudém víně,a teď- i on se chvěje. Pomalu svléká šata laská moje hroty,temně podsvícen je hrad,hořícími svíce knoty.
Schizofrenie
Má duše stala se schizofrenní, v noci vídám světlo denní, ikdyž vím, že venku není, však patří do mysli- dvojí snění. Jedna myšlenka s druhou si hraje, jakmile zvítězí, hned se kaje. Dnes je s nimi, tolik společného maje, ale zase, znova říká si, jestli zná je. Dvě stejné růže rostou vedle sebe, přesto každá jinak vidí nebe, přesto mráz každou jinak zebe, však po jediném touží obě- míti tebe.
Krutá
Láska je krutá nevděčnice, hnus, co miluje neštěstí, je tak krutá společnice, nic dobrého nevěstí. Jen zklamání a bolest, často i vraždí, už spřádá další lest, a chytá do svých kleští, -kruté bolesti.
Jen těla
Dvě zmítající se těla, nevnímají nic, do sebe údy pohroužena, a přece nejsou víc, jak by ona chtěla. jen zmítající se těla.
Sugesce
Dere se potřeba, potřeba sugesce, sugesce pocitu, pocitu samoty, samoty v sobě, v sobě a temnu, temnu nitra, nitra u dna, dna, temna a mě.
Tápu
Nevím, za co bojuji, nevím, co cítím, jsem sama ve sluji, koho se chytím. Nemám domov ni místo, v světle ni v temnotě, a nemohu být s to, s někým ni v samotě.
On
Cítím prapodivný cit, on se ve mně usadil. , jemně prosakuje svit, cítím něco neznámého, nevím, jak se tam dostal, zasekl se do nitra mého, a zaseknut tam zůstal. Nitro přechází v mysl, či obojí je spojeno, slyším jak zní jeho jméno, jeho výraz, pohled i tělo. Pocit jak myšlenka, myšlenka jak pocit, sen jak skutečnost, skutečnost jak sen, vidím noc jak den a den jak noc, on nade mnou má moc, moc o níž nemá tušení, jež léčí nitra zranění a přitom duši drásá.