VÁLET SE V HORSKÝCH FIALKÁCH
Vzbudil ho hluk a křik někde před jeho vlastním domem. Dusání nohou po trávníku, neklidný pleskot šatů při prudkých pohybech, mužské oddechování a ženský křik. Zpráce přišel pozdě vnoci, nemohl tedy spát dlouho, byla ještě tma. Bez odezvy o svém bdění se dotáhl koknu a vzepřel na rukou se o rám.
ORTODOXÁK INŤOŠÁK
Skoro bych začal i věřit, že se jedná o virus. Taková zákeřná chorobička zablokující na nějaký čas mozková centra optimálního vnímání. Spoustu jedinců nenavštíví nikdy, naštěstí, některé ovládne přechodně a jiným bohužel způsobí celoživotní disfunkci. Na mě tohle postižení sedlo na přelomu šestnáctého a sedmnáctého roku.
JINÝ A JINDE
Pokus skončil. Vědci se rozcházeli a nechávali za sebou rozmačkané zneužité tělo bytosti svelkýma smutnýma očima a třemi prsty, která se svým způsobem už dávno zneužila sama experimentem vlastním. Hlavy měli svěšené, těla vyčerpané a uvnitř je děsily strašlivé myšlenky, přenesené tam zcizí mysli. Některé dveře je lepší neotvírat.
ČÍ SMRT JE TA SPRÁVNÁ
Spěchal jsem mezi spoustou zbytečných domů, které svou okázalostí a nekritickou individualitou zraňovali oči. Překvapovalo mě, jak si lidé přizpůsobili nepraktickou moderní architekturu založenou na skle, kovu a odlehčených vzpěrách, k životu vbídě a nouzi, který teď byl. Na komplikovaně vykonstruované stěny přidělávali složité technologie solárních panelů, vodních filtrů a chladičů pro energetické články. Používali vše, co našli, provazy, prkna a hřebíky.
Koště v limuzíně
Přízemní mrazíky, které včera hlásily vpočasí, jsem pociťoval na vlastní kůži. Nedospalé tělo, které bylo už od čtyř hodin na nohou, se nedokázalo samo prohřát a po zádech a nohou mi přejížděly zimničné záchvaty. Postupnému podávání se chladu napomáhal také hlad, který se ozýval srostoucí intenzitou. Vedle mě se táhla moje manželka, navlečená do zeleného pracovního oděvu, který na její štíhlé vysoké postavě plandal a všemožně se boulil jako balón, vypouštěný po zdárném přistání, což zní dělalo hadrového ňoumu vdětském divadélku.