Písmák K ránu
Noc si z nebe ukrajuje
kousíčky modrého blankytu
vždycky, když mě budí smutno,
uklidní mě, že jsi tu,
Bojím
Nejít spát sama
Bojím
Bojím se tmy
a všech hloupých stvoření.
Poezie vlaků
Jedna vlaková cesta z tisíce
absolvovaných takovýchhle cest,
nutí přemýšlet, vzhlížet k osudu,
poznat a projít na stovky měst.
B.
Lepší než jedna kapička rosy
co na tvářích se tříští
než drátem do oka
bubeník bez paličky
Buď jak buď, nebo radši ne
Léta. jsem dělala ohněm morseovkuabych nebyla moc podezřelá. Včera. začala jsem odemykat svoji kleca teď už můžu dýchat.
Bezenergično
Prázdný sliby načichlý tvojí náladoukdyž všechny naděje někam utekly. naše čistý city najednou rozkradou. hnusný jabka z ráje. shnilý, rozměklý.
.
Pálím světlo zokapů
Denně vstávám jinou barvou
Když jim šeptám, nešlapu.
Pálím tvoje dotyky
Pohádka..
Lukáš prochází potemnělou ulicí šedivýho města. :
Vidí slečnu se sichrama ve vlasech. Růžová sukně téměř nezakrývá ani to, co by sukně skrýt měla. Černý korzet.
Pyšně volajíc smrti...
Je to trochu příjemný, ale. mívám z toho strach. život polyká cukr a moje duha se topí ve slaný vodě. Visím nad propastí ve zlatých klecích mýho vězení.
Veverka a její malý krematorium...
Bylo mi pár let a kousek…hrávala jsem si na chodbách vnemocnici a snažila se chytit poletující tečky…když se jich někdo dotkne, zmizí jim na tom místě barva…možná to tenkrát nebyly tečky, ale motýli…možná to tenkrát koneckonců nebyli ani motýli……protože co by dělali vnemocničních pokojích. napadá mě jen touha je vybarvit…prosvětlit a oživit… nudný, bílý, šedý, a nažloutlý zdi…. vyhnat pach desinfekce…byla to moje nemocnice… můj svět…můj, a nikdo mi ho nikdy nevezme…v těchhle bílošedožlutejch místnostech pořád někdo brečel…ani nevím, jestli to byla pravda, nebo jen sen…ale já se smála…smála se a měla sem radost…radost, že tam jsou ty barevný tečky, nebo motýli…nebo tečky, ze kterých se ti motýli skládají…radost, že tam jsou se mnou…že tam jsou pro mě…skákaly zoken a sedívaly na židlích…moje armáda teček…všude vmojí nemocnici píchaly injekční stříkačky a malý kulatý prášky se samovolně rozpouštěly včaji…v čaji, co smrděl jak ponožky…byly vtom čaji…proto sem nepila.
A taky sem vídala ve dveřích toho kluka…a nikdo nic nevěděl…budu mu říkat Marek, protože Marek je šedivý jméno…a ten kluk byl tak barevnej.