Nahota
Byl jsem tam jáa tys tam byla taky,úplně nahá,doma jsi zapomněla šaty. A já tam byl též úplně nahýa z nebe začal padat déšťv ten jarní den vlahý. Jen protože jsme byliúplně nazílidé hlavy v dlaních skryli,než je ten pohled zkazí. A tak stáli jsme tam obaúplně nazí a taková už byla doba,že hrozní jsme byli jako vrazi.
Obyčejné krásy života
Je mi líto že nejsem jiný
Chtěl bych být platný člen společnosti
Ale já neomlouvám se za své dětské činy
Neb má duše dnes jen samou radost hostí
Uvězněni ve svých zlatých klecích
Blázen je ten, kdo věří lidem
a ještě větší, kdo chce je milovat,
soužití s nimi se nehonosí klidem
neb stále touží své mosty spalovat.
Prach jsi...
Už mne nesou v černé truhle a spouštějí mne stále níž,hlouček lidí civí ztuhle,prach jsi a v prach se obrátíš. Házejí na víko hlínu a růžea zjišťují, co ty už dávno víš,že pán tvorstva taky zemřít můženeb jsi jen prach a v prach se obrátíš. Býval jsem tak báječným mužema nikdy nepoznal jsem zemskou tíž,však se smrtí jen těžko něco zmůžem,prach jsi a v prach se obrátíš. Teď unáší mne vítr světem a ty taky jednou poletíš,i když bývala jsi nejkrásnějším květěm,jsi jenom prach a v něj se obrátíš.
Trpké hrozny mého života
Můj život, ach je jako číševylitá tobě do klína,a tak se mi těžce dýše,neb každý hned skvrny proklíná. Tak řekni - jaký jen měl smysl,když nakonec jen k zlosti byla místo aby těšil mysl,tvé krásné šaty potřísnil.
A co je na tom špatného?
Já lítám v oblacích a nemám křídla,to vám moji milý leží v žaludku. Že vaše dcera ve mě se zhlídla,plní vaše srdce litry zármutku. Holka si kazí život, to je jisté,dobré mravy jsou již navždy pryč. To jsou ti zpropadení anarchisté.
Slečna, která okouzlila moji duši
A protože spěchat není kam,neboť konec přijde - to věc je jasná,jdem se opít, povídáma má dívka byla tak šťastná. Chtěla utíkat, ani nevím kamnebo proč a vlastně ani před čím. Ona, nejšpinavější děvka kterou známa já kvůli ní už celé noci nespím. Krásná jak anděl,šeredná jak noc,voňavá růže, páchnoucí zdechlina,samostatná dáma prosící o pomoc,ozdoba salonů páchnoucí od vína.
Nepochopení
Mé oči se plní slzamia srdce trhá na kusy,že já hlupák zaostávám za vámi,tvoříc jen samé nevkusy. Díváte se na mne z patra,z úst vám pryští čirý jed. Kéž pod vaší věží vzplane vatra,však já nezmůžu nic právě teď. Mne nebyl do kolébky dánni jeden dar sudičkou milou.
Soudce
Tisíce prázdných slovvydalo se na špacír. Ledové jsou jako kov,se zbraní v ruce hájí mír. A vůbec se nestydí,střílet přímo do lidí. Ty máš srdce plné zášti,v rukou třímáš z dřeva dýku,obcházíš tu v černém plášti,toužící po dětském křiku.