Písmák Kterak malý člověk stavěl velkou ohradu
Byl muž a měl stotřiapadesát let. Ve dvaceti usoudil, že oplotí svůj pozemek. Dnes dostavil poslední část. Když se však rozhlédl, uviděl, že odolal jen plot vztyčený před nedávnem, uviděl, že zbytek zpuchřel, uviděl, že přišli lidé a postavili si města, vysadili stromy a zavedli cesty.
Hledám pár lidí z Prahy
Zdravím. Hledám pár lidí z Prahy, nejlépe studentů, na pravidelné každotýdenní literární srazy. Nás je všeho všudy deset (řikáme si Psavci literární a jsme účastníci bývalého literárního kurzu FHS při UK pod vedením ctihodného pana Vodňanského) a hledáme ještě tak dalších deset lidí co mají zájem psát, nebojí se kritického šťulcu a mají zájem o věcné diskuze na téma literatura (a možná i něco navíc, ale to povím jen vážným zájemcům). Krom toho taky musí mít rádi pivo a družnou zábavu :_).
O jablku a jabloni
A to vám jednou šel takhle jeden mladý fyzik po aleji, jež byla uzavřena v prostorách university, a na jednom stromě uviděl jablko, alej totiž byla celá vysázená z jabloní. Jablko bylo červenozelené, šťavnaté a bez červíka – to víme jistě, a drželo se větve vysoko v koruně. Bylo poslední. Strom nebyl mohutného vzrůstu, nicméně první větve vyrašily až v úrovni mladíkovy hlavy, ostatní větve, které se motaly do sebe a bylo tedy patrné, že nebyly pravidelně zastřihovány, hnedle následovaly a tak jabloň vyrostla do výše asi tří metrů.
Dva květináči
Kdysi a kdesi, na samém konci okenního parapetu seděli dva květináči. Jeden byl velký, těžký, kamenný, druhý pak malý, vypálený z hlíny. Oba dva měli v sobě zasazenou stejnou rostlinu, ale zatímco kamenný květináč ji měl o mnoho vzrostlejší a klonila se mu hluboce do pokoje, hliněný nechal tu svou menší opírat se o okno. Přes tlusté kamenné stěny velkého květináče jen těžko prodíral se sluneční svit, stejně tak i občasný chlad, a proto bylo o hnízdící rostlinu dobře postaráno.