Písmák z prosté radosti
uklouznul jsem na kopci a jen chvíli jel poblátě zadkemdolů tak jak to
že mám písek ve vlasech
žádný tam nebyl
ukouznul jsem
neočekávané
vložil bych dílo
ale sám jsem největší dílo
achjo
měl jsem plán a jako vždy ztratil heslo
...včera
včera jsem s tebou šel parkem
stmívalo se
měl jsem na zádech
tvoji slzu
...
je tu těsno ale přežívám
řeklas to tak to tak bude
babičce uplet jsem rohožku
učím se
oknem kajuty
úplnků těchto nocí
já tajemství cítím v zdech
vždy abys mě podepsala
mihl se tudy stín já ho spatřil
možná tak listopadová
poledne tak
ruce si splétám
z copů stromů
jak se dívají na klenby
koukni
neviděl jsem tě
snad sto let
prý pořád ještě
bloumáš v ulicích
ve výškách
Nosím tě na vážkách
zachumlanou větu
našlapuji jen po vrcholcích
šedých oblaků
TY JEJICH NÁPISY
zas bloumám v ulicích
tenkejch jak tlustý střevo
popsanejm chodníkum
od dětí
Komet a
koukám kde se asi odpojíš
říkalas že už se nebojíš
a přede mnou
se třeseš
Napsáno do dvěří
Bylo to kdysi
Nelhal jsem
Ale bál jem se, bál
A stejně šel, až moc dále
pod poklopem
kolotočíčku
zelenýbarevnýmodrý
byl jsi mi dobrýna chviličkujsem tě mělve svénepatrnémoci
kterou jsem nemělneznala nechápalnikdy
kytky pro nespánek
nespím už několik nocí
možná si myslíš
že furt jen sním
a nepřijdeš, vůbec
samoto
Ouhorem hnal jsem ti
splašený koně,
šlapal po záhoně
a ve větvích
Čekám na zprávy
zastavil jsem se
posledním krokem došlápnul
noha pak lehce couvla
já splynul s pozadím
Jsi ty
barák, plot, ulice, velká černá díra.
Vývěska(hasiči, fotbal, obecní úřad). Chodník
a nic.
Jsme tu.
koukám tak na tebe......
Měl jsem vidění
tři dlaně v pěsti
dvě rybky
v hrsti.
Knoflíky na strojovém svetru
Už brzy
dozrajou jeřabiny
budeš se dívat
jakoby do slunce
Širá pláň na pohled
stopy v písku
láká mě dálka nedohledná
na konci ledna
v povětří
Akrostich tvé víry
jsi se mnou,já bez tebe, tiše
sním, jen trochu moc dlouho
emoce nějak neladí
miluji totiž nějak příliš étericky
šel jsem někam......
a lavičky hořely
studeně tou ranní oranžádou.
Měl jsem zas pocit jak v nebi,
co někam uletělo,
ranní pro naše
ráno vstanupůjdu k rybníkuoběhnu cestičkoukolem růžípro moji mámuco je měla tak rádamožná ji obejmu. ale asi nejen na ni zamrkámneurčitěaby nic nepoznalaa co ty,tati. jak je.
jedenáct není moc
Tvé ruce byly zmatené a vláčnévždycky po ránu z doteků. Tvoje tvář vražedně odmítavás podtextem vinya pochybující touhyodevzdanostichaosutvé pokusy sdílet všeckonikdo neopětoval. Nikdo nechtěl holkutak nepřehlednouco sama o sobě mluvískrytou řečíkterá těm všem pořáda nikdy. nedává hlavu ani patua chyba je v toběže jim pořád nabízíš sebezatímco tyzůstáváš sama.
z t v ý h o s n u
v mlžném oparunejdřív jsem tě spatřila pak se ohlídnul. ty a někdo,koho jsem viděl prvněbavila ses s ním jak kdyby se nedělo toco se dělojak kdyby všechno bylo tak samozřejmě po tvémv pořádkuchtěl jsem propadout strachu. místo toho jsem se usmívaltak jak ty. vypadalas unaveněno ale to v poslední době už dlouhotak jsem to nechal být.
Je ještě vůbec někde?
V cestách jsem s tebou se ztrácel
a hledal
nakonec chvíli
to bylo tak krásně
kde jsem..
když jsi padala ze stromů
odřená
a nesamostaná
s chutí na čokoládu
haluz
bil jsem pěstí do stolu
nic jinýho mě v tý chvíli nenapadlo
jak jen bylo to správný slovo
jak jenom bylo to slovo.
šum svistu
rád bych něco napsal
chtění je brzda pokroku
aspoň pro počítače.
Naučil jsem se krájet cibuli
z kapradí z melancholi (e)
tenkrát jsem znal jen
pár suchejch cest
jak duna v poušti
jak něčí trest
Já s tebou nikdy nebyl
Ten den byla k večeři krupicová kaše. Já ji měl rád se skořicí,ty taky, jen ségra s kakaem. U sousedů svítily hvězdičky v oknech,protože bylo po vánocích. A pak si pamatuju ty tůje,byly vysoké a lehce zasněžené,vítr z nich sfoukával bílé chmýří.
v té tůni
jednou jsem s ní byl
objímal tu její tmu
tu rybí zimu
nikde z ní nebylo nic
U cizích
Po Praze jsme sbírali
zraněný holuby
v parku se dívali
na páru od huby
Tvoje nálezy
byl jsem ve škole, bylo vedro k padutí. - já taky padal, na hubu. Bylo mi děsně zle a nevnímal jsem, co nám to zkoušej vtlouct do hlavy. , potil jsem se a chtěl už jedině, aby byl konec a já moh vypadnout ven.
REZONANCE
ŠEL JSEM V TOM PODZIMU TROCHU VEN
PADALO ZLATO A TY DIVNÝ BARVY JAK LONI
ZAČALO TROCHU HŘMĚT
JÁ DOSTAL STRACH
Černý
jsem zlej, chodím stínem,
pro tebe kradu černý květy kolem.
Černou oblohou vidím svítit hvězdy,
černě.
A ona mi řekla:pojď
zavolej si mě z kovových peřin,
snad přijdu, cestou mlžných zdí.
Neopil jsem se na Kovárně,
jen dvě vodky na zdraví jsem si dal.
Dávno z učňáku
Víš,ségra, když jsi vždycky přijela po roce domů, nevěděla jsi nic ,nešlas ani do kina. Já nechápal, jak tady vůbec můžeš žít. Pak jsme se přesunuli dozadu za barák, dali cígo,. ale ani ten plamínek ti nesvítil.