Písmák Havraní labyrint
Kapku, padající zlehka z černého nekonečného nebe na zablácenou zem, zas kapka druhá, třetí, čtvrtá střídá.
Černé peří, nacházející se na havranově těle cítí poryv silného větru a odolává kapkám vody deroucím se na havranovu chladnou a svraštělou kůži. Prokrvená oční koule pevně ukotvená v havranově hlavě sleduje každičký záhyb kamenného labyrintu.
Na samotném koncitěchto točitých chodebsvé pružné větve ohýbá smuteční vrba.
1.část Vestínu kopretin
Začínal den, den slunečný a teplý. První vlaky přijížděly na nádraží a lidé vystupovali súsměvem na tváři . Vítali město jim známé, či neznámé, ovšem rozhodně město pro ně zajímavé. Já jsem to vše prožíval snimi, slyšel jsem lidi nasedat i vystupovat, slyšel jsem odjezdy i příjezdy vlaků, slyšel jsem troubení i hlášení…slyšel jsem….
Moci milovat
Chybí mi kyslík,
Plyn,
Hledající východ vbludišti mého mozku,
Abych mohla milovat.
Světlo
Co je světlo.
Cosi světlého mezi tmavým,
Cosi ve tmě zajímavým.
Něco každodenního na světě,
Motýlí vášeň
Motýl pod košilí se třepotající
cítil tep její, sílící.
Vítr se zvedal jak bradavky její,
v motýlích křídlech,
Svět
Vzhlížím ke světu, jako k větě. Na začátku jest veliký, obsahově je různý, ale tečka je za větou i světem. ( Tvůrci vět i světa jsme my, hloupí lidé )