Písmák O měsíční víle, malém chlapci a létající květině
Seděla na srpečku měsíce a dívala se na Zem hluboko dole pod ní. Zamilovala si jednoho malého chlapce, kterého shora pozorovala už nějaký ten čas. Nejradši by seskočila z nebe na zem a byla jen s ním, ale nevěděla jak to udělat. Měsíční víla se cítila hrozně sama a tak si často zpívala svou oblíbenou písničku (kterou slyšela poprvé snad už někdy na počátku světa).
Příležitost
Začíná pršet,
stojím na zastávce zatím sám,
obloha tmavne, chce se brečet,
zvolna se Ti odevzdám.
Lucii
Byla srnečka, v lese maličká
a chudý princ ji v lese viděl
chtěl se jí zeptat na cestu, ale nevěděl
jestli bude mít náladu a nezavede ho do pekel . . .
Krásná...
Plavala si jen tak pustou tmavou krajinou. Řeku osvětloval měsíc a kolem ní byla nekonečná pustina. Vlastně ani nevěděla co je okolo, celý život znala jen řeku a hvězdy nad ní, a taky samotu – neurčitý pocit, že něco nebo někoho potřebuje, aby tomu všemu dal smysl. Někoho, kdo by ji chránil, vzal do své náruče když by jí byla zima nebo se bála…
Víla často tiše plakala a stázavou tváří se celé hodiny dívala do hvězd.