Písmák Avenida de la Paz
Nevychází jí krok
když v parku kope do kamínku
v Museo del Prado odhaduje
kdo se zastaví před obrazem času
vsadě
přeskočil jaro
kutálelo se do kouta
v poryvu co zaslepí skořicí
uslyšela jsem
ve stanici
opřený o dveře
řetízek ze zčernalého kovu
na něm klidně
mokrá
podhrabaná
a místo dalších keců
o tichu mezi štěkáním
když je červená
ptačích stopách
ulehčení
muzikant v parku zatočil basou
jejíž zvuk se vzdaloval
po trošce soustředění
tkaničky tenisek zprůsvitněly
GOLD
dlouhý černý kabát
s elegantní šálou
na kalhotách puky
bouchání do tlačítek
less
má sedm psů
protože je člověk
stačí mu na všechny
jedna hůl
předčasná
tolikrát jsem už po něm šla
dnes čerstvě umytý
chodník
ve svahu smutné hory
hodiny
v nápoji led
přemýšlela
jak je jí v cizích jazycích
méně zatěžko pochválit a omluvit se
dva holubi
ten holub kulhal
a vypadal staře
na dlažbě prorostlé trávou
zkoušel různé malé předměty
na terase
slunce rozpálilo šíji
co nedokázal zakrýt svetr
dlažba zvolna usychá
zbloudilá včela hledá mezi listy břečťanu
na náměstí
seděla na trávě
víc šedé než zelené
s žabím princátkem se zapatlanou pusou
hrálo si s korunkou
učím se
Není to vlastně tak špatný, začít úplně znova. Jako bych si vyšla na prima hřebenovou túru s litrem vody, tabulkou čokolády a zavíracím nožem v batohu. Najednou nic víc nepotřebuju. Učím se žít bez mapy a časomíry.
Pár dobrých rad pro pohyb v Pyrenejích
Jste nastydlí a máte horečku. Zůstaňte doma.
Máte puchýře z pohorek z předchozího dne. Seďte doma na zadku, tyhle hory si žádají kvalitní obutí.
strach
mám strach o všechny
co nemám
a na prsou
tisknu nový rozměr
šumím
ve stěně jeskyně
jsem zatím neotevřela dveře
klika je namalovaná
do zámku nejde vsunout klíč
hledání domova
zvuk maličké lžičky s porcelánem
vznešený
vzduch v místnosti bez cigaretového kouře
průzračný
zavři oči
vzduchem víří
chlupy liškyz omalovánek
nedýchatelný
se tetelí
tsunami
vlna tsunami olízne horské údolí
a dvastrmé výčnělky
jako figurky z člověče nezlob se
v domečku
Jako had
po vzoru zmije
plazím se
pouští do osmiček
jakmile zaznamenám křik
Ona nechtěla
Chtěla jsem napsat báseň.
Měla to být báseň tichá.
Úplně tichoučká, plná pokory. Plná úcty.
lapat po dechu
ztiš svůj monolog
šetři dechem
až budeš docela potichu
a nebo radši úplně mlč
Chci se rozdělit
Obědvám.
Chce se mi zvracet.
Chci se rozdělit.
Chtěla bych strádat.
Pohled s k r z
když světlo nepomáhá vidět pouze obal světa
stromy a vodu a možnost dýchat
když se podíváš skrz
uvidíš jenom
vzpomínky
jen tak se vznášet
v Mrtvém moři života
mnohem slanějším
než byl pot v dlaních
Koukej vzhůru, až do pekla
vbídném světle lucerny
pod balkónem s vlajkou
coznačí dlouhou cestu rodiny
k vězni na druhém konci země
Dvojrozměrná
úplně do hladka
vypnu vrásky
sloupnu strupy
strhnurez
vůně non-stopu
šedá mlha se táhne ve výšce ramen
ten na baru už usnul
a popel z jeho ruky
odpadá na upatlanou desku
tolik živý..
Dneska mě k ránu vzbudil zvláštní sen. Chodili jsme spolu. Potkal jsi mě na náměstí a oznámil mi, že se rozcházíš. Máš rád jakousi ženu s dítětem.
Býčí roh v toreadorově hrdle
Řídit se pouze pudy.
Nepřemýšlet.
Varéně pak "projevit neobyčejnou odvahu" a být ušetřen.
Kdo by chtěl být ušetřen vboji za spravedlnost.
Znovu na cestě
Po dvou týdnech jsem zase na cestě. Na Smíchově seženu nádhernou bílou kytku. Bude se líbit. ZFlorence pak už nabírá autobus ten správný směr na jihovýchod.
69 pro Martu
celé jsi mě pojala
do sebe
neopouštěj mě
nechci mít ostré hrany
Zpomalení
hladina v bezvětří
relativní klid
stačí položit dlaně do trávy
uvidím
Výprava za rovnováhou
Natáhla hnědý manžestráky a teplou zelenou bundu. Bylo kolem osmé. Jídlo nepotřebovala, vzala jen flašku červenýho a se sotva znatelným zaváháním jí v kuchyni otevřela. V tichosti opustila byt.
Věříš na neprůstřelnost?
chvíle odpočinku mezi výprasky
přitahuješ k sobě trojháčkem
chceš umět jednopocitové okamžiky
mechanický pohyb úst
společný směr
slyším stejnou hudbu jako ty
přes sklo na břehu zelená a červená pramice
poklidně ubíhá rozpadlá ohrada
příkopy plné odpadků
jedinou obranou je bdít
noční můra zašla do krajnosti
vylévá si asi vztek
že je vždycky vnejlepším
přerušena
zpátky dole
někde u dna černý díry
zapíchly se mi nohy do hnoje
temným časům
přidal jsi kousek tmy
chlad
ostrý zvuk podpatku na zamrzlém chodníku věčnosti
zpod víka rakve vylézají klávesy akordeonu
řasa se po dopadu na tvář rozlámala
v těžítku sněží plicní sklípky silného kuřáka
Kreslená do mě
až seorkán bolesti zmírní ve vichřici
přivane ke mě předlohu
snad nespí s tebou v chladné a vlhké temnotě
má představa je zkreslená
v opojení
třpytivě červeným odleskem sklenice
sleduju tvojí myšlenku vykukující ze sítnice
ten nápad po mě šlehne ohnivou pomlázkou
zas hraješ na moje vlasy
Něco víc
Vím,
že tvoje duše není tak racionální, jak na první dojem působí.
Je poetická, citlivá a emotivní.
Tvoje fantazie je divoká - a tvoje srdce má strach.