Písmák Moc práce
Napsala bych něco silného, srdcervoucího, něco, co by zavánělo promyšleností. Je to moc práce. Je to moc práce, nojo chlapi jen po kafi a jako kafemlejnek dokola a prázdně kroutím pravdu o tom, že když se setmí a padá rosa, chci to za každou cenu, a kdo mi to neudělá, kdo mi odpárává moje mladá léta a nepopsaná je trousí po zemi, kdo mě nutí čekat, ten ať si popojde kjinému domu. Kdo se přibližuje falešně a bez zájmu mě líbá na ústa.
V umývárně
Jen poezie. Prudce zazářily do rána oči (jako se blýská okno, když svítí a mrzne, jako když se ztoho okna náhle valí chlad, jako když se proměníš vhusí kůži), zasyčelo to, chvíli ticho a pak křik, klid a pak zas takové řvaní nedůstojné. Ach, ruka se jí bolestně zkroutila. Víla rudě přikázala.
Tolik mě vše baví!
Běžela jsem na autobus. Na náledí mi ujížděly nohy, riskovala jsem. (Hoho, ty jsi ale uličnice – pouličnice. ) Řidič byl okouzlující – mužsky řeznicky přitažlivý.