Písmák O ženách
„Probuzení“
Vlastně je to tak trochu začarovaný kruh. Sedíce si na pomyslném okraji realit, kde se střetává můj malý vnitřní vesmír a reálný svět, scigaretou vruce přemítám o životě, o lidských tužbách a o smyslu všech těch nesčetných kolizí lidských příběhů které utvářejí to, čím jsme. A tak sedím na zápraží před místem, kde žiju, pracuju, které mne už dávno plně pohltilo a které mne tolik změnilo. A pozoruji nebe a ostré geometrické linie modlitebních praporků vlajících ve větru a přemýšlím nad tím, jak každý náš čin, každý drobný zásah utváří jak nás samé, tak ony často nenápadné a nikým neviděné otisky, které jako drobounké střípky mozaiky dávají barvy a jasné kontury našemu zmatenému a tak kzbláznění nestálému světu.
O snu
Jak je to všechno zvláštní. Kdysi, kdesi, ani nevím kde, jsem slyšel, že jakýsi indiánský kmen věřil vněco, co jsem nedokázal dost dobře pochopit. Tihle nám tak vzdálení lidé věřili, že život je sen a naopak. Vokamžiku, kdy zavíráme oči vstříc ztichlé temnotě, se vlastně probouzíme.