Písmák Pohlavní styk v poli
Říkáš, že víš.
Oranžová se zkrášluje rudě červenou.
Jen čumíš.
Tma prstí den a ten, euforicky uvadá.
Konec v kostele
Dlaně kladu na oltář
s pocitem možná oddaným.
Mou kůži pohlcuje chladná zář,
co se prohání prostorem kostelním.
Trosečník na břehu života
Všeobecná veselost, která se bujaře rozptylovala po celým městě ho zklamávala, každým okamžikem, až se cítil jako by se akorát nad jeho hlavou vznášel ponurý mrak a vylíval na něj tmavý, tekutý a smradlavý svinstvo. Děsila ho představa, že je každý okolo něj šťastný. Kam se podíval, uviděl rozkošný úsměv a rozjiskřený kukadla, jen on hledí na zem v očích velký hněv a na rtech nicotný úšklebek vypovídající apatičnost. Zároveň ho ale vábila představa, že on je jiný, nemalicherný kvůli oslavě jednoho pitomýho dne, kdy se jemu cizí člověk, nebo snad společenství rozhodlo tenhle den vyzdvihnout až skoro nad okamžik zrození dítěte.