Písmák Místo nahoře
Místo nahoře
Lidem odjakživa nestačilo jen to jejich místečko na povrchu naší Země, ať už byla považována za placku, či za kouli. Toužili po něčem jiném – větším a vyšším. Byli to právě lidé, kteří si vymysleli bohy a postavili je nad sebe, aby se jim pak snažili vyrovnat, předčít je, předstihnout a převýšit.
Ano, ono pomyslné místečko nahoře lákalo lidstvo velmi silně, nutilo jej, aby překonávalo samo sebe, a když to nešlo, aby si aspoň myslelo, že se překonalo.
Autobus
To ráno jsem nenáviděl celý svět a měl jsem ktomu tisíce důvodů. Ještě teď se vidím, jak stojím na zastávce autobusu, nervózně ji křižuji všemi směry a v duchu střídám kletby svroucími modlitbami.
Bože, nedopusť, ať přijdu o tu práci. Musím ji dostat, je to má poslední šance… Poslední, slyšíš.
Sním a vzpomínám
Stále si musím vhlavě promítat ten den. Pouštím si písničku, která mi ho připomíná, jednu jedinou. Stojím vtramvaji a oči přestávají vidět ubíhající silnici, míjející zastávky, západ slunce. Ten den svítilo jasně.
1.
Netoužím po zámcích ze zlata a prstenech s brilianty,
nesním o tobě, protože vím,
že tě nemůžu mít,
sním o zámcích a o prstenech,
2.
Dobře, řeknu si a projdu kolem tebe.
Dělám, že tě nevidím, aby sis nemyslel,
že mi snad na tobě záleží.
Jsi pro mě jen vzduch, nic víc.
3.
Miluji tě, řekl jsi mi tehdy a já se jen zasmála.
Já vím.
Díval ses na mě a čekal jsi, že ti odpovím,
ale já jsem rychle začala mluvit o něčem jiném.