Písmák Teď už se nemůže nic stát...
Čtyři stěny, strop, podlaha, pořád to samé okno… nic se v tom pokoji nezměnilo, už celých šest let, a přece se tu najednou lépe žije. Vyjdu ven a v každém svém nádechu to cítím. Každý už to ví, brzy bude konec, musí být… Ležím na zemi, která je přeci jenom ještě chladná a přesto mě hřeje, jakoby i ona cítila, co se blíží. Ach a nebe, to modré nebe je teď tak krásné, ani nevím, kdy naposled bylo takové.
Mein Heim
Mein Heim
Bylo mi teprve sedm let, nepřemýšlel jsem o tom, co se kolem mě děje. Mlčky sedíc na posteli jsem sledoval mámu, jak se slzami v očích balí můj malý odřený cestovní kufřík. Bylo v něm jen to nejnutnější, žádná hračka, žádná knížka, jen pár těch hadříků. Táta seděl v obýváku a hlavu měl složenou do dlaní, čas od času to tak dělával, a přemýšlel.