Mein Heim

Mein Heim
Bylo mi teprve sedm let, nepřemýšlel jsem o tom, co se kolem mě děje. Mlčky sedíc na posteli jsem sledoval mámu, jak se slzami v očích balí můj malý odřený cestovní kufřík. Bylo v něm jen to nejnutnější, žádná hračka, žádná knížka, jen pár těch hadříků. Táta seděl v obýváku a hlavu měl složenou do dlaní, čas od času to tak dělával, a přemýšlel.
Z kuchyně ten den voněla svíčková, bože, jak já miloval svíčkovou od mámy. Cítím ji ještě dnes. Tu chytlavou vůni, jež projede celým tělem a otupí všechny smysly malého, hladového člověka. Nikdy jsem nedokázal odolat. Kolikrát mě vyháněli od vařícího hrnce, ten den také. Bylo to mé poslední jídlo doma, ale to já zatím ještě netušil.
O půl dvanácté jsme celá rodina zasedli ke stolu. Povídali si, všechno vypadalo jako obvykle, ale i přesto si vybavuji ty úzkostné pohledy rodičů. Pečlivě se snažili schovat je za falešné úsměvy, marně, všiml jsem si jich, ale nedokázal jsem v nich rozluštit jejich zapříčinění. Po obědě jsem si ještě stihl rozložit svou elektrickou mašinku, co jsem ji dostal k narozeninám, už ani nevím ke kolikátým. Zapl jsem ji a pozoroval, jak krouží po sestavených kolejích. Těšil jsem se, dnes pojedem celá rodina vlakem, prý snad do Polska nebo kam, stále jsem si v duchu říkal. Táta si ke mně sedl a začal mě hladit po vlasech. To jsem nesnášel, chtěl jsem ho odstrčit, ale… zase ten jeho pohled, skrýval v sobě něco hlubšího. Zadíval jsem se na něj a najednou jsem uviděl slzy. Trochu mě to zarazilo, ale neznejistěl jsem: „Ale táto, chlapi přece nebrečí!“ Následoval jeho úsměv. Asi si vzpomněl na to, jak mi tuto větu říkával pokaždé, když jsem se vrátil z venku s rozbitým kolenem.
Nastala hodina H, blížila se chvíle našeho odjezdu, Byl jsem velice nedočkavý, splašeně jsem pobíhal po našem bytě a popoháněl rodinu k odchodu: „Zmeškáme vlak, chvátejte!!!“ Vběhnul jsem do svého dětského pokoje, zastavil se ve dveřích a letmým pohledem sjel celou místnost. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a utíkal ven z bytu. V tu chvíli jsem nevědomky opouštěl místo svých šťastných dnů, místo, kde jsem byl ještě dítětem, místo plné něhy, čistoty, místo svých tajných snů a plánů.
Stál jsem s tátou před domem a čekal na mámu, s úžasem jsem tenkrát sledoval tu masu lidí, našich známých, ale i lidí mně cizích, jak v mohutném skleslém davu míří kamsi. A pak se objevila, stoupla si před velké domovní dveře a láskyplně se k nim přitiskla. Jakoby se loučila s něčím živým. Táta mi při tom říkal slova, kterým jsem moc nerozuměl, nechápal jsem jejich smysl. Matně si na ně vzpomínám, v hlavě mi zní jen: buď statečný, silný, bůh pomůže. Nepomohl. Zapojili jsme se do proudu a tekli s ním směrem k nádraží. Nenapadlo mě se tenkrát ohlédnout a naposledy upřít zrak k našim oknům. Naposledy pohlédnout k našemu domu, který stál tak majestátně a hrdě, jakoby byl odhodlaný statečně čelit všemu, co přijde.
Na nádraží šlo všechno tak rychle, nedokážu si vybavit nic jiného, než jen zoufalý křik a rány zavírajících se dobytčáků, sem tam padl výstřel, který napjatou situaci ještě více podtrhával. Táta mně pořád držel za ruku, pevně ji tiskl v dlani. A pak se to stalo, v davu jsem uviděl svého kamaráda, prudce jsem se vytrhl ze sevření a utíkal za ním. Sotva jsem ale udělal dva kroky, někdo mě popadl a já tiše sledoval,jak se za mými rodiči zavírá dav. Skončil jsem mezi dalšími desítky plačících dětí. Ne na hodinu, ne na den, ale na další čtyři roky. Nechápal jsem tenkrát, proč to tak muselo být, nechápu to ani dnes. Proč jsem neměl čas na rozloučení, čas na to, abych je objal a řekl sbohem.
Od té chvíle už nebylo nic. Zbylo jen prázdno na duši a bolest. Přišli jsme o vše. O ideály, o zdravý rozum. Člověk se naučil přemýšlet jen o tom, jak přežít, co udělat pro to, aby mohl sníst více než ostatní. Existovalo přátelství? Snad ze začátku, přátelství přinášelo bolest. Jeden den je přítel s tebou, druhý už stojíš na apelu sám nad jeho vyčerpaným mrtvým tělem. Pak si musím říct, proč já? Proč, co jsem udělal tak hrozného, že tu musím být? Začínám nenávidět vše, co představuje žlutá hvězda. Nebo snad dobrého, že je mi dovoleno žít. Každou noc ulehat s padesáti jinými dětmi na tvrdé postele, vnímat jejich smutek nebo bolestný nářek, utrpení. Každý den jsem ulehal s jedinou myšlenkou či přáním, vrátit se domů jakoby se nic nestalo. Probudit se na své měkoučké posteli jen ze zlého snu. Místo toho jsem se musel každé ráno probouzet do toho odporného lágrovského stereotypu plného strachu.
A teď když konečně přišla svoboda, šance na druhý, snad lepší život, musím klečet a opět naříkat. Přes slzy jen mlhavě vidím trosky našeho domu. Ano, tak teď už opravdu nemám nic. Kdo jim dal právo takhle naložit s našimi životy? Doufám, že už k tomu nikdy nedojde, že lidé budou čím dál tím lepší, a že k takovýmto vyhlazovacím táborům už nikdy nedojde. Nebo jsem snad naivní? To ne, tohle už by „nikdo“ nedopustil a jestli se mýlím a právě ten „nikdo“ by mě zklamal, tak musí zasáhnout ten shora, i kdyby nebyl. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že Hitler zvítězil. Jsem přesvědčen, že se mu povedlo v některých lidech zakořenit tu nenávist vůči jiným rasám či národům, a právě tito lidé ponesou to pekelné poselství dál. Nenávist tu bude vždycky.
Dál tu klečím v prachu mých snů a vzpomínek, když ale zavřu oči, vidím to jasně i po těch letech, procházím se naším bytem ještě jako malý bezstarostný kluk. Poznávám tátu, jak leží po obědě na zeleném kanapi v obýváku, a z kuchyně slyším mámu, jak myje nádobí.

---