Písmák Prsty mám na bříškách do krve...
Prsty mám na bříškách do krve sedřené,
to jak svou kytaru zběsile týrám,
když drnkám melodram o řiti sevřené,
sevřené úzkostí, jež i mne svírá
Mora již usedla na prahu...
Mora již usedla na prahu před dveřmi
- dnešní noc bude bdít nad naším bděním.
Raděj se nesvlékej a už vůbec nevěř mi,
tím spíš,že kromě mne nikdo tu není.
Zimní den - cyklus
JE SLYŠET LABUTĚ PŘIMRZLÉ K HLADINĚ
- zpívají neklidně, mocně a temně
zlou píseň o zimě a její patině,
tu píseň, která se nese až ke mě,
báseň pro mé Lennonky
Mým vlastním chodidlem zničené brýle
svíjí se na zemi v poslední křeči.
Na krku mrazí mne dech téhle chvíle,
odřená kolena - to, jak tu klečím
báseň pro Milenu H.
rozprskla vlasy po bledém linoleu
že by i Poeovic havran záviděl.
zkřížila nohy
po krk bosá
opět bez názvu
Přes jasné vědomí chladného topení
vzal jsem si do města kulich a kabát.
S poklidem sleduji, jak lidé zpocení
tiše si šeptají Musí mu hrabat.
bez názvu
Vítr jí rozechvělými prsty češe vlasy
a rozprostírá je po celém těle violoncella
podladěného tak
aby jen on sám dovedl zazpívat píseň
báseň pro Divou Báru
Les byl chorý dušičkovým podzimem.
Vyšla z něho,
tváře ještě olízané vlčími jazyky
a oči tak zádumčivé,
Viktorka
Jdu v patách Viktorce, dýchám jí na šíji,
plouží se přede mnou v rozedraném hávu.
Jdu za ní s vizí, že brzy se napiji,
jdu za ní ochotně, se závažím k splavu.