Písmák před čtrnácti dny
Já
Jako bílá paní
Usnula jsem ďáblovi vnáručí
Nějak zapomněla jsem na lásku, lásko
mít rád
Dva lidé. On a Ona, ten den kdy byli spolu byl něčím magický, snad jim připomněl dny, které už dávno upadly vzapomnění, ale přesto střípky znich zůstali každému znich vhlavě. Seděli vtom tichém pokoji a povídali si o Vánocích, které byly za dveřmi…smáli se…ona ho něčím popíchla a on jí to vracel, takle se kočkovali dlouho a když se jednou smáli, smáli přesně tak jako dřív, jejich oči se setkaly. Jen minuta ticha, nikdo se neodvážil promluvit jako první, a potom jako by se vše vrátilo, jako by se střepy zrozbitého zrcadla slepily dohromady, jejich odraz byl sice obrácený, ale byl krásný.
Pro mě
Oči tvoje krásně září,když máš úsměv ve své tváři. Ústa tvoje krásné máš,před láskou je neschováš. Pokaždé když uvidím tě,chci ti jenom jedno říct,až zas něco zabolí tě,přijď se ke mně přitulit. Když se ráno probudím,Nic jiného nevidím,Jen to jak mě objímášA stále se usmíváš.
kdo je víc
Odhodím svůj ostych
a zahledím se do výšin
kde uvidím jen.
číšníka
ráj přímo pod povrchem země
Jak ďábel
Myslela jsem na proradnost
Zloba mnou proběhla
A vdobru se usadila
pondělí
Jak jsem to říkala
ten den byl magický
byl šťastný
a byl smutný
Neděle
Uvidíš mě nahou
na tenkém ledu
utvořeném ze snů
tiše projdeš kolem
jednou tak a jindy podobně
Dnes je celý den zahalený do bílého hávu
Sedím tady shlavou plnou nicotností
Stichým neklidem…tak tiše – piju kávu
Bílou jako sníh
Skutečnost
Byla unavená,
unavená ze včerejší noci,
včerejších lidí a včerejšího života.
Ráno se vzbudila a koukla do zrcadla
den za dnem
Proč jen se mi den za dnem ztrácí vmlhách
když duhové kroky blízko slunce jsou tak krásné
Proč slunce sduhou mizí a mlha se kolem mě rozvaluje
jako líná kočka NA SLUNCI
maličkost
Mám strašně ráda maličkosti, můj život je na nich zavislej, když jeden den nemám plnej krásnejch maličkostí, cítím se prázdná, tak prázdná jako prázdný opuštěný dům uprostřed obydlené čtvrti, tak jako samotné srdce uprostřed milionu zamilovaných lidí do jiného milionu zamilovaných lidí, tak jako hrníček bez ouška, jako den bez noci, jako lidé bez vody…tak jako jeden bez druhého
A?
Prošla jsem kolem něj, usmáli jsme se na sebe…každý den potkáváte někoho, na koho se můžete usmát a on vám to oplatí…já jsem se tedy usmála, jako každý jiný den, ale bylo mi smutno. Pokračovala jsem dál vchůzi, po pár krocích jsem se otočila a on se vtu chvíli taky otočil, usmála jsem se, šla jsem dál. Otočila jsem se a on tam stál, byla tma…uprostřed noci jsem byla na pokraji svých sil, plná samoty a ospalá, ale nechtěla jsem jít dál, zastavila jsem se a
Když...potřebuju pomoc
Když tu teď tak sedim, sedim a brečim. Není to kvůli tomu rozchodu, vůbec to neni tim. Já umim bez něj žít. Nejsem tak nešťastná jako na začátku, že bych potřebovala bejt s nim nebo že by mi nějak přehnaně chyběl.