jsi jenom moje
jsi jenom moje další Promarněná,
po který vděčně na kolena
jsi jenom moje další Uplavaná,
po který ušpiněná vana
víno
vim, že jsem převelice zhřešil,
když tu teď sedim
nad červenym vínem
a vim, že jsem jednoznačně
potmě XIV
oběť
dny, roky, staletí
všichni jsme zakletí
každej
moje Samota
se svojí holkou Samotou
jsem sám
na každym kroku,
i když se před ní zamykám,
jak měřit hloubku
svou vlastní hloubku
zjistíš
jen podle zvuku kamenů
ze srdce
bahýnko
podivný myšlenky
studený slizký ryby
chvěju se, ale
není to slabostí
přesmyčka
počkáme na leden
to přečká jen smečka
zas bude
človlk človlku přítelem
za všechno může tma
nebe jako dehet
a na něm
měsíc
strženej
když pomalu usínám
zvedá se vítr
zvláštní teplo
po celém těle,
když pomalu usínám
zvláštní
jak se tak sejde
chvíle s chvílí
nestane se nic,
ale my už nejsme,
....jo a taky jsem znal kluka
kterej si tužkou
ukřižoval Krista
na zeď nad postel
teď nevim, jestli je to
....pokud se dobře pamatuju
vždycky jsem se bál
tý chvíle,
kdy mi táta
přijde říct,
lovestory
do klína mi spadla
lampou rozpálená
komářice
a já jí pomiloval
potmě X
není to mojí vinou,
že spím vedle tebe,
ale přitom
jsem s jinou
v hlavě
podíval bych se ti
s chutí
hluboko do duše
a nejen proto,
za oknem
za oknem krčí se večer
šedá urousaná myš
za oknem zvedá se večer
stačí pár kroků a zabloudíš
nejsmutnější holka
od nás z ulice
je celá v černym
bulí po cibuli
a chodí všude
nejkrásnější holka
od nás z ulice
má pusu červenou
zelený nehty
a vlasy jiskrný a hrubý
podzim co podzim
bláznivá Meluzína
trhá stromy na kusy
a dětem pro strach
ječí
asi si
ty nechceš tu blondýnu.
ani tu černou.
ani tu zrzku,
co trochu
pod polštář
ležíš tady odevzdaně
odevzdaně pro dvě dlaně
pro dvě dlaně, který hřeší
jsi můra,
letohrádek
zkameněl stín
hvězdy shůry
přízraky mlhovin
k ránu
snad odjakživa
žijeme se smrtkou
ve společný domácnosti
klape to skvěle
jeden druhýho
potmě II
další noc plná včel
bodají
smyšlenky a stíny
konec je nadostřel
úterý
všude
ten odporně nasládlej kouř
park jako praštěná kytka
z umělý hmoty
pijánko
venku se šeří
a z nebe
tak jako kladivo
tak jako holubí peří
kočka
hromový ticho
noc dešti
nastavila břicho
vítr se stavěl,
najednou
po mně
ze tmy skočil mráz
a než
jsem stačil chytit dech
zima
na malém městě
se ze tmy bíle drolí
do okolí
chladně
portrét
poslední dobou
nemůžu v noci
klidně spát
hodiny
večerní sidžo
nad hlavou tone nebe popelavé
mraky se klenou vhorský hřbet
a hned zas v koráb, stačí pohledět
jak mezi vlnami tam plave
pod znamením panny
chrání tě chrámy
těhotná vírou
usínáš v objetí
jen s démonem
tma, ticho a klid
to nejsem já
tady
snad nemám být
jako bych nebyl
čert ví kam
krajina pokoje
věšák, křeslo, truhla
nebo co to je
čert ví
mohyla
větrná hůrka
v hliněnym moři
zpod větví
obloha rozpraskaná
potmě IV
až umřeš
budu mít po tobě
fotky, vrásky a byt
až umřu