Molo

Molo

(2003)

     Jednoho letního večera přišla na molo dívka. Byla sama, ale nebála se. Nebylo čeho. Procházela se pomalými kroky po pláži, příboj jí omýval chodidla a mazal stopy, které zanechala v písku. Dorazila k molu, vystoupila na něj a došla až na jeho špici trčící vstříc oceánu. Tam se posadila a nechala na sebe působit atmosféru letní noci.

     Zaposlouchala se do šumění vln běžících po pláži, na tváři cítila vlahý větřík, pod nohama jí šplouchaly vlnky narážející do balvanů, naproti přes záliv se třpytila světýlka vesnice a nad tím vším nebeská klenba posázená tisíci hvězd. Důvěrně na ni mrkaly z té dálky nekonečna, ale ona cítila, že tu jsou s ní.

     Zůstala tam dlouho do noci. Hvězdy se zatím posunuly k západu na své pouti po obloze, některé zmizely za hřebenem pevniny, nové se vynořily z vln na východě. Stejné jako včera, jako za sto let, naznačujíce pomíjivost okamžiku, dne, celého lidského života.

     Dívka nakonec odešla a moře šumělo dál samo pro sebe.

     Druhý den přišla znovu. Klid, panující na molu se jí zalíbil. Tento opuštěný kout přírody měl v sobě jakési kouzlo. Mohla tu vychutnávat samotu. Daleko od všech ostatních lidí, od problémů. Ukryta ve tmě pozorovala dění kolem sebe, jako by tu ani nebyla.

     Zanedlouho se však z černého pásu lesa na okraji pláže oddělila postava. Neslyšně kráčela po písku směrem k molu. Na jeho začátku se zastavila, jako by váhala, ale pak se vydala po molu směrem k moři.

     Vtom dívka zaslechla, že již není sama. Že ji někdo vyrušil z jejího rozjímání. Prudce se otočila. Na molu, několik metrů od ní stál mladík. Nebyl o moc starší než ona sama. Když ji zahlédl, lekl se. Zlomek vteřiny na sebe hleděli. On pak zvedl paže a gestem se omlouval za vyrušení. Pak se otočil a zase zmizel ve tmě.

     Dívka se posadila zpět, ale už nebyla tak bezstarostná a klidná. Nemohla nechat myšlenky volně plynout, protože on o ní věděl. Mohl by se vrátit. Nevydržela to dlouho. Musela se zvednout a odejít. Už to nebylo jen její místo.

     Když opouštěla molo, pozorně se rozhlížela a naslouchala, ale nikde nebylo nic neobvyklého.

     Jen vlny dál ohlazovaly balvany pod molem.

     Ta další noc byla stejná, jako předchozí. Teplá, příjemná, s vůní soli. Ale moře tentokrát uspávalo jen ptáky v korunách stromů. Na molo nikdo nepřišel. Osaměle vybíhalo do moře, jako již mnoho dní a nocí předtím. Marně vábilo příjemným posezením pod hvězdami. Všechny prošly svou pravidelnou pouť oblohou až začal východní obzor blednout.

     Když se Slunce schovalo za pevninu a záliv zahalil stín, objevila se dívka. Krvavě červené nebe ještě osvětlovalo moře i pláž. Jak světla ubývalo, rozžíhaly se nad hlavou hvězdy. Nejprve ty nejjasnější, ale postupně stále slabší, až se jimi obloha celá třpytila.

     Dívka seděla neklidně na molu a čekala.

     -Přijde dneska zase? Byl tu včera a nenašel mě tu?-

     Bojoval v ní varovný instinkt s obrazem, který jí utkvěl v paměti.

     -On nevěděl, že tu jsem, když jsem se otočila, lekl se stejně jako já. Nešel sem kvůli mně. A pak se omluvil a sám odešel. Nechtěl mě vyrušit. Ale přeci. Co když…-

     -Určitě tu byl včera,- rozjímala, -ale protože mě nenašel, už nepřijde. Nebo chtěl být také sám? Ano, hledal také samotu, jako já proto odešel. Proto už nepřijde.-

     Byla z toho zjištění smutná. Docela ráda by se o kousek své samoty podělila. Mohli by tu sedět a vnímat tu krásu oba. Seděla tam ještě dlouho, ale už to nebylo takové, jako první den. Moře šumělo opět jen pro ni, ale ona byla myslí jinde. Pak vstala a zahleděla se do vln. Zvedla ruku a zahodila kámen, se kterým nevědomky hrála celou dobu. Otočila se a odešla.

     Po slunném dni bylo molo příjemně ohřáté a doslova vyzývalo k odpočinku. Ale dlouho nikdo nepřicházel. Teprve, když už hvězdy matně ozařovaly záliv, objevil se stín. Došel na konec mola, kde se rozhlédl. Byl to on. Dlouho váhal, jestli sem má přijít. Několik dní se neodvážil. Bylo to její území. Ona tu byla první. Už byl několikrát na cestě a zase se vrátil. Teprve dnes došel až sem. A tady zjistil, že je sám.

     -Určitě se lekla a už sem nepřijde. Bojí se mě,- myslel si. Ale nechtěl ji vystrašit ani jí ublížit. Nevěděl o ní. Seděl tam dlouho. Půlnoc již dávno minula a on se ani nepohnul. Nepřítomně hleděl na zpěněné hřbety vln v zálivu, které se vynořovaly z černi noci. Odešel až k ránu.

     Další den přišel ještě před setměním. Sedl si a nohy přehoupl přes okraj. Nejasná vzpomínka na dívku zahalenou nocí mizela v záplavě nových zážitků. Pomalu na ni zapomínal, stávala se jen střepinou v mozaice dojmů.

     -Přišla. Určitě je to ona.-

     -Sedí tam! Určitě je to on. Musí to být on. Nikdo jiný to tu nezná.-

     Věděla, že je to jen její přání, ale zoufale si přála, aby se vyplnilo. Najednou se otočil. -Dívá se na mě, uvědomila si.-

     Nevěděl, co má dělat. Určitě přišla na svoje místo a on jí ho zabral. Ale nechtělo se mu odejít. Dneska tu byl dřív on. Chvíli váhal a pak si poposedl ke kraji mola. Seděl tak na jeho pravém rohu. Ona pořád stála na místě. Otočil se směrem k moři a čekal. Nevěděl, jestli neměl raději odejít, ale už se neodvážil pohnout. Nedokázal ani otočit hlavu, aby zjistil, jestli už je pryč.

     -Zve mě, napadlo ji. Sedl si na kraj, protože chce, abych si sedla vedle něj. Už podruhé mi ustupuje.- Zarazila se. -Vždyť ho vlastně vůbec neznám. Co když mě chce…. Ale ne, to ne. Mohl to udělat ten první den, když jsem o něm nevěděla.-

     Po několika minutách uslyšel její kroky. Došla až na konec a posadila se na opačný kraj. Dělily je asi dva metry. Seděli tam a společně naslouchali pravidelnému šumění vln. Společně a přesto každý zvlášť. Jejich myšlenky bloudily stejnou cestou. Od mola, přes záliv k vesnici, k neklidným odleskům světel na hladině, podél nebeské klenby rozzářené mihotajícími se hvězdami k téměř neznatelnému rozhraní obzoru.

     Ale po každém takovém výletu, se v mysli vrátili zpět na molo. K tomu druhému, který sedí dva metry vedle. Na co asi myslí? Na to samé jako já? Vnímá, že tu jsem? Vadím mu nebo je mu to jedno? Oba je trápily stejné pochybnosti, ale nevěděli o tom.

     Znovu se na sebe podívali, až když dívka vstala. Zahleděli se jeden druhému do tváře, ale světlo hvězd bylo příliš slabé, aby dokázalo odhalit emoce. Dívka pak zvedla ruku na pozdrav. On ho opětoval a sledoval ji, jak odchází po molu. Před lesem se zastavila a ještě se ohlédla. Celou dobu ji nespustil z očí. Zamávala mu a pak zmizela ve stínu. Po chvíli odešel i on.

     Moře dál nerušeně pokračovalo ve svém uklidňujícím rytmu.

     Dalšího večera tu byla první. Nemohla se dočkat. Celý den se těšila na setkání s ním. S neznámým cizincem. Když přišla a neviděla ho, zklamalo ji to. Snažila se přesvědčit sama sebe, že je ještě moc brzy, ale lítost neustoupila. Teprve když se Slunce schovalo za stromy, objevil se. Kráčel jistým krokem po molu až k ní. Sledovala ho celou cestu. Poprvé se viděli za světla.

     Všiml si, že ho pozoruje, a když došel na konec, posadil se čelem k ní. Seděli každý na svém konci, on vpravo a ona vlevo, ale dívali se na sebe. Moře, pláž a hvězdy už pro ně nebyly tím hlavním. Vydrželi tak několik hodin.

     Když se na záliv snesla tma, sledovali jen obrysy postavy toho druhého, které vystupovaly proti světlému pozadí. Myšlenky se jim toulaly už jinde, než minulou noc. Nevěděli o sobě vůbec nic, ale to jim bylo lhostejné. Na molu to postrádalo smysl. Důležité bylo, že tam jsou spolu, s mořem, s hvězdami…

Pak se zvedli. Oba naráz, jako by poznali, kdy je čas jít. Šli vedle sebe po molu až ke stromům, tam si zamávali a rozešli se každý svou cestou.

     A molo? Bylo jen zas o jeden den starší…

     Sešli se ještě před západem Slunce. Spolu sledovali, jak se obzor barví do červena a do ruda, pak bledne přes žlutou a oranžovou do hnědé, přes zelenou a tmavě modrou až do černé. Seděli přitom vedle sebe. Cítili navzájem svou přítomnost.

     On ji pak nejistě chytil za ruku. Oplatila mu jeho stisk a tím ho uklidnila. Když Slunce zmizelo a soumrak přešel v noc, lehli si na záda a oči upřeli na oblohu. Sledovali s hlavami u sebe družice a meteory, jak brázdí jinak nehybnou síť mihotavých světýlek. Drželi se za ruce a byli šťastní.

     Už týden setrvávali v naprostém tichu. Nepromluvili ani slovo, nevěděli ani, jestli mluví stejným jazykem. Beze slov si rozuměli dokonale. Byli to dva lidé, pro které okolní svět přestal existovat. Vytvořili si svůj vlastní vesmír, který naplnili hvězdami, starým molem, osobností toho druhého a spoustou nevyslovených pocitů. Dvě postavy ležící potichu na molu a držící se za ruce mohly náhodnému pozorovateli připadat divně. Oni nestáli o diváky a molo k nim nikoho jiného nepustilo. Bylo jen jejich.

     Dívka pohnula hlavu a podívala se na svého společníka. On zaslechl její pohyb a otočil se k ní také. Dívali se na sebe a cítili na tváři dech toho druhého. Uklidňovala je přítomnost stejně naladěného člověka, sblížené duše. Po chvíli se dívka nadzvedla na lokti a přiblížila se obličejem až těsně k chlapci. Velmi jemně ho políbila na ústa. Pak se kousek odtáhla, ale on jí polibek oplatil. Stejně něžně a lehce. Pak jí objal rukou kolem ramen a přivinul ji k sobě. Oba cítili teplou blízkost toho druhého.

     Vydrželi tak dlouho do rána. Když se na políbili na rozloučenou, právě vyšlo Slunce nad obzor.

     Celý den bylo pod mrakem, Slunce nedokázalo svými paprsky rozpustit tu hradbu pod sebou. Občas i sprchlo a foukal nepříjemný vítr. Ale k večeru se oblačnost roztrhala a hvězdy opět vykoukly na moře. Molo zase vábilo k posezení, lákalo k odpočinku a zamyšlení. Marně. Po deštivém dni se nikomu nechtělo ven. Nepřišel nikdo.

     Další den jen rybář nahodil svou udici a snažil se o úlovek. Jinak bylo molo opuštěné. I večer. A všechny další dny. Už ani rybář nechodil pozdravit moře. Molo bylo zase opuštěné, jako dlouhé roky předtím. Dívka ani chlapec se už neobjevili. Oba se rozešli po cestách svých osudů a společně strávené chvíle jim doznívaly ve vzpomínkách.