Kristýnka

Za bránou lidské duše sama sebe skrýváš,
Osamělá,
Zoufalá,
Vstříc bludným temnotám,
Cítíš potřebu uniknout slunci,
neboť je něco ďábelského co na tvé nitro útočí.
Sama nejsi nic,
Jako sněhová vločka v cizí dlani,
Odpouštíš životu,
ale to po čem skutečně toužíš je jako vášeň bez hranic a mezí,
je jako něha,
která nikdy nekončí.
Ztrácíš se celá v pláči,
Hoříš,
Voníš,
Miluješ,
Neumíš se bránit,
Tvá víra je jako pavučina,
Zrazené lásky jsou jako poutníci beze jména.
Bojíš se,
Chvěješ se,
Čekáš.
Díváš se do plamenů svíček,
Schoulená jako v matčině lůně,
S pocitem bezpečí,
Usínáš.
Neseš tíhu provinilce,
Krvácíš.
Den za dnem šeptáš stále stejnou zpověď,
Bez odpuštění.
Padáš a chceš mít křídla,
Letět,
Být volná
a přesto se zastavíš na rozcestí,
Váháš,
Jako když zavřeš oči.
Za bránou lidské duše,
Toužíš.