Příští minulost

„Ivanko… promiň, ale já s tebou domu jít nemůžu, to fakt nejde!“

„No neřikej pusinko, můžu znát důvod? Řekneš mi ho, viď?“

Mžouravým pohledem na ní juknu a už kroutím hlavou. Copak to nechápe?

„No, tady ty lidi kolem toho stolu chtěji být se mnou a Honzík mi přinese dalšího panáčka. Já mu nemůžu odejít, to by můj čumáček nepochopil…“

„Ale on to pochopí, zítra mu to vysvětlíš, jo?“ nenechá mě ani, abych se vůbec vzpamatovala a už mě zvedá. Moc dlouho jí stát nevydržím, nohy si mršky chodí, jak se jim zachce a vůbec mě neposlouchají. Znovu si sednu a začnu je po dobrém přemlouvat. Jsou fakt tvrdohlavý, fakt je nechápu, prostě mě ty nohy neberou na vědomí!

„Hele, prostě se zvedni a pojď, jinak budeš zejtra v prdeli. Jako bys nevěděla, co tě čeká zítra!“

Tohle mě rozesměje. Jak napínám hlavu čím víc můžu, mlha.

„Ivanko… já to ale nevim, to je sranda, viď?“

„K popukání!“ sykne a znova mě zvedá ze židle.

Vůbec nemá smysl pro humor, napadne mě a hned jí to vyčtu. Taky by jsme tu mohli zůstat dýl a trošku se spolu zasmát. Je to takovej suchar…

Pomalu se došouráváme k východu. Nějak se se mnou točí svět. To je jak na horský dráze, kde jsem se naposledy tak pozvracela.

Najednou nám do cesty vpadne vysokej blonďáček. Kdo to asi bude? Blik… Honza, jak jsem mohla na svýho miláčka zapomenout? Opustit ho a nechat ho tady samotného?

„Broučku, pomoc, ona mě od tebe unáší! Zabraň jí, ona mě chce odvíst domu… co bych tam dělala?“ a už se mu vrhám kolem krku. Nepustím se, na spaní nemám ani pomyšlení…

„Tak si dělej co chceš!“ urazí se Ivana a vztekle odejde z místnosti. Kráva, kdyby se bavila jako já a neseděla v koutě, mohla být taky veselá. Její chyba.

Dál už se úvahami nezabírám. Spokojeně sleduju, jak si mě Honza vede zpátky ke stolu. Tak, dalšího panáčka a večer může začít…

 

 

Pomalinku otevřu oči, jedno po druhém. Nejde to tak rychle, hlava hrozí kolapsem, ruce se klepou a žaludek se houpe ze strany na stranu. A pak… kde to jsem. Tady to neznám a jsem tu poprvé. Pro mě je to tu neznámé a nové…

„Tak co, jak velká je opice? Přitažlivě zrovna nevypadáš…“ Tenhle hlas znám!

Pomalu otočím hlavu ke zdroji, odkud se na mě linou slabiky… Honza.

„No, to je asi moje poslední hodinka, tak mě nech umřít v pokoji, jo?"

Uslyším jeho upřímný smích. Proč se směje, myslím, že mi už dlouho nebylo hůř.

„Až se trošku vzpamatuješ, tak se zkus doplazit do kuchyně, je tam kafe, to by bylo, aby tě to nepostavilo na nohy…“ a už mizí.

Namáhavě se posadím, vystrčím z pod peřiny jednu nohu, dere se na povrch i druhá, ale co to nevidím? Druhá nožka se ven nedostane, pod peřinou jsem nahá. Na křesle vedle leží moje zbytky. Teda, jak já musela v noci řádit…

Poté, co se nějakým způsobem dostanu do koupelny a pak do kuchyně, myslím, že se zhroutím. Jak mě je špatně…

Tak, kafíčko, no, vlastně ještě jedno a pak… pak jsou z toho čtyři velký hrnky a já se cítím sem tam trošku použitelná. Teď se nějak dohrabat domu.

Honzovi se tahle překážka nezdá neporazitelná. Jednoduše mě čapne za ruku a po mém zdlouhavém vysvětlování, kde vlastně leží naše chata se dostanu před tu kouzelnou budovu.

A tam šok. Jako by jich dneska nebylo málo. Na vjezdu před vraty stojí naše stříbrná oktávka. Jak jsem mohla zapomenout, že mě navštíví starouškové?

Honzovi jednoduše mávnu, i když po mně chce ještě pusu a už si to peláším do baráčku. Tam, ticho. Potichu se připlazím do jídelny, že by mi to prošlo?

Ne, zasáhne mě prudce tátova ruka, kterou mi dá facku jako snad nikdy v životě.

„Kde jsi byla?“ překvapí mě hned otázkou na začátku. Nemám po ruce žádnou výmluvu, tak co teď?

„Spala… spala jsem u kamarádky.“

Další facka mě dostane z poloopičního stavu opravdu na zem. Po třeštící hlavě a houpajícím žaludku ani památky.

„Sbal si, tady končíš. Zbytek prázdnin tě chci vidět v Praze!“

Vztekle třískne dveřmi a já v místnosti osamostatním. Svět je prostě na hovno. Napadne mě a  jdu si balit.

Když projíždím naším autíčkem vesnicí, vidím jen Honzu, který na mě smutně mávne. No, a moje prázdninová láska je taky v háji, napadne mě, když vidím Milenu, jak si to rázuje k mýmu broučkovi. Prázdniny jsou v prdeli!

 

 

Živý sen. Probudil mě a já koukala do tmavé noci. Nevím jak, ale všechno mi začalo docházet. Jestli se mi potvrdí jedna jediná domněnka, pak…

Nechci domýšlet, obléknu se a vykradu se z tichého bytu. Panebože, vždyť by to byl zázrak…

Chodím po osvětlené Praze dlouho, dokud nezačne svítat.

Pak si sednu na nedalekou lavičku a čekám na jednu jedinou osůbku, Ivanu.

„Potřebuju těhotenskej test a sama nemám odvahu. Potřebuje tě…“

Ivana si nenechá dlouho nic vysvětlovat a už se hrneme do lékárny. Pak domů, hezky a čekat. To nekonečné čekání, napětí a … už je to tady, moje domněnka se potvrdila. Čekám mimčo. Doopravdy, teď, v tomhle životě. Najednou všechno pochopim. Ve svých minulých životech jsem svému miminku nedala možnost dožít se svého života a teď je tu zase, připravené dělat mi společnost. Tentokrát ho nenechám odejít. Je tu, a já to můžu ovlivnit.

„Necháš si to?“ přeruší tok mých myšlenek Ivana.

Neodpovím, jen čapnu mobil a píšu krátkou textovku Honzovi: „Jsi tata, jestli chces zustat se mnou a s tim prckem, stav se. Kaja“

Víc nic, ať ukáže sám, jestli za něco stojí.

Ani ne za hodinu se u dveří rozdrnčí zvonek. Otevřu dveře a tam nechápavý a vyjukaný Honza.

„Miláčku, já..“

Prst mu přiložím na rty a vyhrnu mu triko z džínů. Otočím ho k sobě zády a jeden jediný důkaz mě přesvědčí. Malá jizvička pod pravou lopatkou.