Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTrefa do srdce
Autor
Jokaste
Možná je to absurdní,možná naivní, ale doufám,že alespoň pár z vás se tahle povídka bude zamlouvat...
“Vrať to!” poručím temné postavě v rytířském sále.
Pomalu se otočí a s úšklebkem si změří kord ze 17.stol., který pevně svírám v ruce.
“Ale to bys přeci neudělala, Markétko,” upře na mě svůj temně modrý pohled.
“Myslíš?”
“Nemyslím,” přivře oči, “jsem si jistý.”
***
Není to tak dávno, co jsem ho, celého promočeného tři dny trvajícím deštěm, bočním vchodem propašovala do zámku a ubytovala v hraběnčině salónku, který byl normálně pro návštěvníky uzavřen.
S postupem času jsem se dozvídala, kdo je, proč stál ty tři dny na dešti před zámkem - prý měl tušení, že já ho tam jen tak nenechám.
Nepátrala jsem po tom, kdo je vlastně zač. Nebo spíš, CO je vlastně zač. Popravdě, bylo mi to jedno. Holkám jsem mohla tvrdit, že mám kluka a když bylo třeba, můj “chráněnec” ochotně zahrál roztouženého Romea. Ve volných chvílích jsme diskutovali jen tak o životě, toulali se v zahradách nebo prohledávali hraběnčinu knihovnu, kde se měl údajně nalézat vchod do tajné chodby s pokladem.
***
“Vrať to, Ondřeji,” málem zakřičím a pevně svírám kord.
“Ale, holčička se zlobí? Co jsi čekala? Já nejsem ten princ, za kterého jsi mě pořád naivně měla,” vysmívá se mi do obličeje.
***
Pravdou je, že já ho tehdy za prince opravdu měla, znamenal pro mě všechno. Každý okamžik v jeho blízkosti, když jezdil prstem po mapě a vyprávěl o svých cestách, každý dotek, když mě učil základy bojových umění a já ho na oplátku učila valčík, výsledkem čehož byly nádherné protančené noci. S postupem času to noci nebyly jen protančené. Začali
jsme se poznávat i jinak…***
Ondřej se otočí a z baronovy výstroje si vypůjčí stejnou zbraň, jakou třímám i já.
“Nenuť mě to použít, Markétko,” zašeptá, “mohl bych tě totiž zasáhnou přímo do srdce.”
***
Do srdce mě tehdy opravdu zasáhl. Děsila jsem se okamžiku, že mi snad odejde a přitom jsem věděla, že ho v komnatách nemůžu nechat do nekonečna.
Něco mě na něm ale začalo udivovat. Nezřídka se stávalo, že kolem zámku projel vůz místní policie. To Ondřej vždycky strnul a napětí v jeho tváři povolilo až modrá houkačka zmizela v dálce. Nepřikládala jsem tomu však velký důraz. Tehdy ještě ne. Až potom, kdy se jeho chování rapidně změnilo a z jídelního sálu zmizelo pár příborů a z hraběnčiny ložnice její šperkovnice. Začalo mi to docházet.
***
Ondřej naznači
l výpad. Nehnu brvou.“Dej si pozor, abych do srdce nezasáhla já tebe,” pohlédnu mu tvrdě do očí.
“Ty? Taková chudinka?” směje se.
Teď proti němu tasím já. Šermovat mě táta učil snad už jako batole a pokud jsem věděla, Ondřej kord v ruce držel vůbec poprvé
.“Bojím, bojím,” pronese pištivým hláskem a pak se ohne pro krosnu.
“Uhni.”
“Ne!”
“Tak ty mi budeš odporovat?!”
Napřáhne se, ale já jsem rychlejší. Ondřej zbledne a nevěřícně zírá na kord ve svém těle.
“Ty…” nedopoví a sesune se na zem.
***
Muži v černém odnášejí Ondřejovo tělo. Má překvapený výraz a vypadá jako…jako navždy spící princ.
Mám přes sebe přehozenou deku a přesto se třesu.
“Slečno?” nahne se ke mně sympatický strážník zdejší policie.
“Ano?”
“Nemáte se čeho bát, věřte mi. Byla to přece sebeobr
ana, nebo ne?”“Ano,” potvrdím a pohledem vyprovázím černý automobil, “sebeobrana.”
Venku se rozpršelo.