Konečná spravedlnost Kryštofa Špace - díl prvý

O alkoholu, ale hlavně o znásilnění!!!

"Tahle noc bude setsakra dlouhá," pomyslel si Kryštof Špac, když opouštěl budovu poloprázdného nočního podniku. "Zatraceně dlouhá. Ale co, když už jsem se dneska rozhod vyrazit ven, tak to ještě někde rozjedu."

Chvilku se rozhlížel po ulici, pak si rukou prohrábl mastnou kštici prořídlých vlasů a frajerskou chůzí si to namířil do dalšího klubu. Teď bych to tak viděl na Video Kafé nebo možná na Tropic. Nebo že bych se stavil do Sklípku, teď (trhl rukávem zjišťujíc, že hodinky hlásí 22:37), teď by tam měl sedět ten starej pardál Tůma. Špacíroval si to houpavým krokem skoro půlnoční ulicí, prohlížel si svůj fajnový vzhled ve skleněných výlohách obchodů tak, že nebylo výjímkou, když se jeho bělostný úsměv zubil na mraženou drůbež v mražácích či podmanivé uhrančivé oči zkoumaly každou niť svetrů ve výkladních skříních obchodů s oděvy.

"Co teď asi dělá Nina?" Dumal, když míjel vietnamský butik. "Co by dělala? Teď v noci spí." Ujišťoval se. Faktem bylo, že jeho milá jménem Nina, chodila spát opravdu brzo. Se slepicemi, jak říkával. Neholdovala jeho nočním tahům z hospody do nějaké zapadlé špeluňky, zpátky do hospody a pak na diskotéku, kde většinou zůstával až do zavírací doby, tedy do brzkých ranních hodin. Nina Marková byla roztomilá odbarvená blondýnka s výrazem malého ustrašeného králíčka. Modrá očka spolu s plavou barvou vlasů jasně poukazovala na ženu nordického tipu. Skla silných brýlí s výraznými černými obroučkami zakrývala její věčně do země hledící zrak. Poněkud plošší hrudník než je v dnešních dobách považováno za standart, však kontrastně vyrovnávaly boky trochu hrubšího zrna společně s plnoštíhlejšími hýžděmi. Naivní a stydlivá Nina, v práci i v životě, nekuřačka, skoro abstinentka, muži neobletovaná, věrná jen svému Špacovi, který s ní zacházel jako s kusem hadru. Často přemýšlel, proč s ní vůbec chodí, ale cosi ho k ní táhlo. Líbila se mu ta naivita, jak si s ní může hrát, jak ji může využívat. Prala mu, vařila a on se bavil, chlastal, občas jí donesl nějaký ten dárek, bonboniéru, někdy i květinu.

"Pěkný kozy", poznamenal potichu, ale dost nahlas, aby to procházející slečna mohla uslyšet. A vskutku - její pěkně tvarovaná ňadra se nádherně vyjímala v červené podprsence, jejíž krajka svůdnicky vylézající nad okraj dekoltu černého bolerka, poutala Špacovu pozornost.

Obdařená dívka na jeho poznámku nereagovala, stále na vysokých rudých podpatcích cupitala pryč. "Děvka", pomyslel si, když si zálibně prohlížel mizející zadeček spoutaný v kožené minisukni černé barvy. "Ale zatraceně pěkná, to jo".

"Tropic", rozhodl se a zabočil za roh cestou k exotickému baru.

"Haló", uslyšel za sebou z dálky ženský hlas.

Intuitivně pootočil hlavou. Nemohl uvěřit svým vlastním očím. Slečna s bujným hrudníkem k němu přicupitala se smyslně vlnícíma bokami. "Co asi může chtít. Asi mi zavaří za ty kozičky", pousmál se. Ale to už dívčina stála na krok od něj. Sjel ji očima. Roztomile se na podpatcích kroutila skoro jako holčička. Ač se snažil sebevíc nepoulit oči na její vnady, nedařilo se mu, jenže slečně to bylo očividně úplně jedno.

"Nemáš náhodou oheň?" spustila suverénně.

"Ale samozřejmě", vytahoval z kapsy zapalovač. Kamínek křesl a ze zázračné skříňky vyskočil červený kohout plamínku.

"To jsem ráda, že jsem tě ještě chytila. Bez cigarety bych to snad už nevydržela." Připálila si a s cigaretou Lucky strike v koutku růžově zbarvených třpytících se rtů se laxně zeptala: "Dáš si taky?"

"Ne, díky, nekouřím."

Potáhla si:"Tak proč máš sebou zapalovač?"

"No, když potkám nějakou tu slečnu, která by potřebovala zapálit. Třeba jako ty. Tak pak je mou povinností jí pomoci v nesnázích,ne?" zasmál se. "Já jsem Kryštof", podal jí ruku k pozdravu.

"Nat", hodila dlouhatánskou černou loknou, která jí překrývala část obličeje, na záda.

"Natálie? To je ale pěkné jméno", rozváděl konverzaci neustále sjíždějíc očima její tělo. "To bys měla mít svátek 21. prosince, ne?"

"Jak to víš?" V dívčině hlasu vytušil trochu opravdového zájmu.

"Prostě to vím. Zrovna tohle jméno si pamatuju. To víš, takovýdle pěkný jméno, to by byl hřích si nepamatovat. Usmíval se myslíce na Ninu, která má zrovna 21.prosince narozeniny.

Nereagovala. Jen dál zvadle žmoulala v puse žlutobílý váleček tabáku a občas vydechla trochu smrtícího kouře, který před chvílí dusil její již tak dost zdecimovaná plíce.

"A co, že tak pěkná dívka jako ty, chodí tak pozdě v noci po městě sama?" Nenechal se nezájmem odbýt Špac.

"Nejsem malá holka", odsekla Natálie.

"To samozřejmě ne", uklidňoval ji Špac. "To ne. Jsi pořádná ženská. Nádherná. (Natálie jako by ho vůbec neposlouchala, civěla bez mrknutí oka do tmy a čudila cigaretu) Fakt. Krása sama", nadbíhal jí Kryštof zcela zapomínající na svou zdomácnělou Ninu. "Nespěcháš? Mohli bysme si jít někam sednout třeba pokud teda nikam nespěcháš."

Ucítila chuť hořícího filtru. Zašklebila se, černě lakované nehty zamáčkly zbytek cigarety v ústech a upustily jej na zem, kde filtr udusil vysoký podpatek rudého šňůrkového střevíčku.

"Chtěla jsem jít domů, ale neva. Kam půjdem?" zeptala se Natálie. Špace její neustálé měnění nálad překvapovalo. Vůbec nevěděl, co si má o jejím chování myslet. Ale její výstřih mu dával jasnou odpověď. "Tuhle holku musím dostat. Stůj co stůj".

"Ale moc peněz sebou nemám", varovala ho předem.

"To nevadí. Přece jsem tě pozval. Opovaž se za něco platit", žertoval Kryštof. Sám dobře věděl, že dělá něco, co by se Nině stoprocentně nelíbilo. Vždyť tohle by určitě nechtěla, aby ji takhle podváděl. Ale vždyť vlastně ještě nic neprovedl. Ale pro Ninu jen pomyšlení, že myslí na nějakou cizí, je podraz. Ale na druhou stranu si přece ještě musí něco užít, ne? Byla by škoda nesbalit takovou kočku. "Ty prsa, sakra, ty prsa. A ta její pusinka. To je rozkoš", rozplýval se Špac. "Ty stehna, ta prdelka (v duchu jí vyhrňoval koženou sukénku). A vůbec, co oči nevidí, to srdce nebolí". Rozhodl se striktně. "Co třeba Tropic?" Navrhl Natálii. "Máš zájem?"

"Fajn."

"A ještě něco", dodal. "Ohledně té poznámky, víš, předtím, jak jsi mě minula... "V pohodě".

"Jenom jsem chtěl dodat, že je máš opravdu excelentní. Fakt pěkný", lichotil a Natáliin bledý obličej dostával nádech svůdného ruměnce.

 

"Tak tohle je Natálka", chvástal se Špac. "Natálie, to je Norbert Tůma. Ale všichni mu říkáme Norek. Starej pardál Norek Tůmů".

"Ahoj, já jsem Norek", natáhl Natálii ruku k pozdravu smějící se človíček. "Dneska to tu moc nejede. Pojďte si sednout".

Sklípek, jehož byl Tůma majitelem, vystavěný v dobách temného středověku jakožto odvodňovací kanál vyzařoval romantickou atmosférou. Lampy imitující dávnověké louče lehce osvětlovaly místnosti s nízkým půlkruhovým stropem obloženým z červených pálených cihel.

Všichni tři se posadili ke stolu. Opravdu, ve sklípku bylo úplně prázdno.

Tak co si dáme, panstvo?" Otázal se pan sklepmistr.

"Já víno moc nemusím", pravila z minulého podniku již dostatečně podroušená Natálie. "Nebylo by pivko nebo Jelcin, třebas pomerančový?"

"Ale no tak", umlčel ji Kryštof Špac. "Kdypak se ti naskytne možnost napít se tady tak levně (mrkl na Tůmu) a za asistence takového mistra? Norku, dones... "Ale..." oponovala Natálie. "Žádné ale... dones, co uznáš za vhodné. Věřím v tvůj vytříbený vkus". Pár panáků na jeho náladě už bylo také znát.

Norek Tůma zmizel v chodbách sklípku zanechávajíce oba rozverné o samotě, čehož Špac využil k navázání bližšího kontaktu s Natálkou. Avšak Natálie jeho náklonnost příliš neopětovala. Odtahovala se neustále od jeho těla a na Špacovi snahy o políbení reagovala infantilním smíchem společně s uhýbáním hlavy do strany. "Co si sakra myslí, ta děvka? Celou dobu se mi předvádí, hraje si se mnou, ta potvora. Už jenom to oblečení, to si samo říká o to, aby na ni každej normální chlap skočil. Ale já ji dostanu, ať se děje cokoliv".

"Tááák, už se to nese." Halekal Norbert Tůma přícházejíce s třemi baňatými sklenkami a skleněným džbánem plným tmavé tekutiny. " Bourgogne Passetoutgrain, hauete bruyére, mám tu soudek zrovna dovezený z Francie. Nevěděl jsem, co tady slečna pije a vím, že ty zbožňuješ červený, tak jsem zkusil tohle. Opravdu vynikající".

Postavil skleničky na stolek, začal rozlévat laskominu z Chardonnay.

"Stačí", výskala Natálie, když přišla na řadu její sklenka.

"Ale", komentoval Kryštof. "Vůbec ji neposlouchej a nalij ji to až po okraj. Tak jak nám dvěma".

Norbert dolil vínem skleničku celou, málem přelil. Natálie se na něj zamračila, přimhouřila zle oči na což jí Norek odpověděl milým skoro až nevinným úsměvem. Stočila hlavu na Špace, který na ni šibalsky vyplazoval jazyk.

"Jak malí kluci", kroutila hlavou kráska. "Fakt".

"Ale no tak", šťouchal do Natálie Kryštof Špac. "Uvidíš, že Ti to zachutná".

"Tak na co?" pozvedl lahodné červené do vzduchu Norek.

"Na zdraví!" vykřikl Kryštof.

"Ale né", utla ho Natálie. "Na to né. Na to se pije pořád. Vymysleme něco lepšího, novýho".

"Na Natálku", změnil znění přípitku Špac. "Ať je to pořád taková kočka, tak milá a sympatická, jak teď".

Na dřevěném stole potaženém červenobílým kostkovaným ubrusem, kterýžto byl potřísněn i několika nevelkými skvrnami od francouzského jakostního vína, stálo vedle sebe několik prázdných lahví a do poloviny vypitý skleněný džbán. Norek s Natálií kouřili jednu cigaretu za druhou a společně s Kryštofem popíjeli několikaterou skleničku.

"A teď mě, pánové, omluvte. Musím navštívit onu místnost", potácela se Natálie bílá jako stěna.

"Nepotřebuješ tam společnost", chechtal se Špac.

"Myslím, že to zvládnu sama", neohrabaně padla na stěnu snažíce se udržet na nohou. "Norečku, kampak?"

Norbert lokajíce rudého moku zahuhňal: "Hlavní chodbou pořád rovně a na konci doprava".

"D-dě-děkuji", rozkoktala se opilka, které se motala hlava a snad i všechno kolem.

Jakmile Kryštofovy receptory středního ucha zaregistrovaly bouchnutí dveří od toalet, okamžitě spustil: "Tak co na ni říkáš?" Aniž čekal na odpověď. "Pěkná, co? Co pěkná?! Nádherná. Opravdu kus. (zvážněl) Ale je moje, to si uvědom. Moje kořist".

Norbert se houpal na židli, obličej klidný, vyloženě v dobrém rozpoložení, ostatně jako celý večer. Opěradlo židle vesele naráželo o cihlovou stěnu a Norek zamyšleně opakoval: "Je tvoje, jasně. Pěkná, jasně. Kořist, rozumím".

"Viděls ty její prsa?! Ty jsou, co? Ale povím ti, seděli jsme na Tropicu, ještě než jsme šli k tobě, tak, dala si Jelcin, jakousi takovou tu sladkou sračku. Tak tam tak sedíme, jo, vykládá mi jakýsi řečičky, tož o ničem... nemůžu odtrhnout očiska od toho jejího výstřihu. Chápeš, ne?

Norbert jak v transu sledoval skleničku vína s kterou si pohrával v ruce kývajíce hlavou na Kryštofovo vyprávění.

"Pak mi navrhla, že si dáme kulečník. Tak co jsem moh dělat, ne? Tak říkám, pojďme. Já to sice nijak rád nehraju, moc mě to nebaví, ale když chtěla, tak..." Jasně(reagoval na Norbertovo pokynutí rukou k zrychlení děje barvitého příběhu). "Tak donesu dvě tága, že si dáme pool či jak se tomu říká. Víš, ten kulečník s dvěma barvama koulí. Natálka začíná a teď, sakra, to byl pohled, tak se předkloní, rozumíš, jo, ty kozy se jí parádně zhoupnou úplně do toho výstřihu, jo, no to byl pohled, jak pro bohy. A tak jsme hráli snad hodinu. Né, že by to nějak uměla. Musel jsem jí parkrát pomoct. To jsem se k ní vždycky trochu přivinul, jo, pěkně ji objal. No nebudu ti kecat, že jsem ji semtam přes ty prsíčka nepřejel".

"Sakra, co mi to tady vykládáš?" Procitl z nepřítomnosti Norbert. "Vždyť mě vůbec nezajímá, jak jsi nějakou babu ošahával".

"Jasně, jasně, sorráč koláč. Klídek", nutil ho k ztišení Kryštof Špac. "Co si takovej impulzivní. Ale ty kozy, ty kozy, to je baba, fakt baba".

Tůma upil ze sklenice doušek vína kroutíce hlavou.

"Kde je vůbec tak dlouho? Asi se za ní půjdu podívat", šklebil se vstávající chlípník.

"Sedni si", uklidňoval ho Tůma. "Říkala, že nepotřebuje pomoct".

"Nech mě, v pohodě, ne?"

A tak ho nechal. Co by se vzrušoval s opilcem. "Tyhle lidi si víno prostě neumí vychutnat", říkal si Tůma. "Taková delikatesa a jim to všem hned vleze do hlavy a musejí dělat skopičiny". Vtáhl do úst další doušek skvělého francouzského vína Bourgogne Passetoutgrain.

"Natálko, Natalí, už jsi?" klepal opilý Špac na dveře toalety. "Můžu dovnitř?"

Ticho.

"Ale co? Přinejhorším mi jednu vrazí", řekl si Kryštof a otevřel. U umyvadel nikdo nebyl. Bude ještě v kabince,´ usoudil.

Párkrát v životě už navštívil dámská WC, takže věděl, co ho čeká, když ho tam některá příslušná panička načapá. Ve Sklípku jsou přece sami, v kabince sedí ženská se vzhledem pouliční šlapky, tak se přece tolik nestane.

"Nat", zavolal. Pořád nic. "Nebudem si tu přece hrát. Kde jsi?" Stále jenom ticho.

"Tak fajn. Jak chceš. Chceš si hrát, dobře".

Začal otvírat dveře od každé kabinky. Rychle, trhavými pohyby s šíleným, avšak umírněným chichotem. V předposledních bíle natřených kovových dveřích se mu naskytlo nepříjemné podívané.

"Sakra", zaklel. "To je kráva".

Natálie ležela skrčená na zemi, hlavu opřenou o keramickou mísu toalety, ústa dřív melounově růžová, v tomto okamžiku, ale potřísněná až k bradě červenohnědou tekutinou zvláštní konzistence.

"Sakra", znovu si zahromoval Špac. Protřel si oči. "Co teď s ní?" Sklonil se k Natálii. "Fuj, to je puch". "Je ti dobře?" Lepší otázka ho opravdu nemohla napadnout. Natálie k němu jen otočila zrak. Sám ucítil, že za chvíli se jí opět nadzvedne žaludek. Měl pravdu. Zpitá děvka se vzepjala až sám nemohl pochopit, kde se v ní vzalo tolik energie, a další dávka vína smíšeného s tělními tekutinami padala do kanalizace.

"Bože můj, co s tebou?" Utřel si pot z krku i brady. Takhle si noc dnešní opravdu nepředstavoval. ¨"Potřebuješ něco? Vodu? Nebo něco jinýho? Nechceš se umýt?"

Natálie zpátky uvězněná v nehybnosti ze všech sil kývla hlavou.

"Umýt se? Chceš sprchu? Já se půjdu zeptat Norka, jo? Počkej tady, nikam nechoď". Pořád si neuvědomoval nesmyslnost svých slov, snad ho omlouvala jen ovíněná opilost. Doběhl do místnosti, kde si Norbert naléval další sklenku mudrujíc si pro sebe: "Ne, oni si to neumí vychutnat".

"Máš tu sprchu?" Spustil Špac.

"Jo".

"Použiju ji, jo?"

"Jo".

"Kde je?"

"Bůh ví", kroutil hlavou lhostejně Tůma.

"Tak sakra, Norku" rozčiloval se třesouce s ním. "Je tam poblitá, chci ji umýt, slyšíš?"

"Vedle hajzlů". Mračil se.

"Jsou tam ručníky?"

"Snad".

"To je vůl". Myslel si Špac.

Vrátil se na toalety, popadl opilou Natálii pod jejími běloskvoucími pažemi a táhl ji z kabinky přes toalety a chodbu do koupelny. Místnůstka to byla malá, jen omšelé umyvadlo, nevelký sprchový kout v rohu obložený kachlemi barvy hnědozemě. Na klasickém topení ležely dva ručníky opatřené značkou podniku.

Špac posadil, lépe řečeno položil, dívku vedle umyvadla a přemýšlel, co dál. Cítil se zcela bezmocný, párkrát už to sice zažil. Nějaká z jeho přítelkyň upadla do stavu podnapilého, ale většinou ji nechal ležet tam, kde spadla. Vždycky se totiž našel někdo ze společnosti v které se bavil, kdo se o ni dokázal postarat lépe než on. Ale teď tu byl sám. Jen s ní, s tou, která není schopná vypudit ze svých hlasivek jediné smysluplné slůvko, jejíž pomalovaný obličej se pomalu roztékal, když se jí z očí draly slzy zoufalství následkem prudkých návalů zvracení. Havraní vlasy smáčené bůhví čím, až si Kryštof Špac bál představit, co její černé lokny musely na WC prožít. Ležela tak nehybně, člověk by až řekl, že je mrtvá. Nafouklá hruď se už vůbec smyslně nenadouvala, ale Špac přesto věděl, že dýchá. Věděl, že bude druhý den v pořádku, ale co s ní teď. Štvalo ho, že si s ní plánoval bláznivý večer a teď tu s ní bude muset sedět a čekat až se z toho vyspí. Nebo si půjde sednout za tím magorem Tůmou, který je zpitý jak dobytek. "Ne, to teda ne". Popadla ho šílená myšlenka, jejíž důsledky si v tu chvíli zcela neuvědomoval.

"Pořád si chceš dát tu sprchu, děvčátko?" kousavě se usmál.

Natálka zamručela něco nesrozumitelně, ale Špac si to vyložil jakožto souhlas.

"A budeš ještě zvracet?" vyptával se.

V záplavě pazvuků Kryštof Špac vytušil mlhavé "ne", jež bylo impulsem k tomu, aby jeho vínem zmámená mysl rozjela vyšinutou akci.

"Ale pokud chceš do vodičky, tak to budeme muset Natálku svléknout", infantilně šišlal. Opilá dívka nereagovala, dokonce ani, když jí vyzouval střevíček, ani když jí svlékal červené punčochy s obrovskými oky neprotestovala. "Tak a teď dáme dolů sukénku, co ty na to? Souhlasíš, to je skvělé (sám si odpovídal a Natálie bezhybně ležela na chladných kachlících)". Natáliino odvážné spodní prádlo ho nepřekvapovalo. U slečen jejího vzezření bylo běžné. Rudé kalhotky nechal na svém místě (prozatím) a začal se věnovat těsné halence. Nadzvedl Natáliinu špinavou hlavu a černé bolero jí díky obrovskému dekoltu lehce přetáhl. "Pěkný kozy", poznamenal s šíleným smíchem. "Ale v podprsence se přece koupat nebudem, že ne? Správně, jak říkáš, dolů s tím". Hbitými prsty rozepnul napnuté zapínání laškovného prádla, chtivě ho stáhl z hladké hrudi těšíce se jak malý kluk. Poprsí, které se mu nyní ukázalo v celé své kráse, mu vehnalo do obličej choromyslný škleb. Prsty se mu třásly, ruka neodolala a musela se té nádhery dotknout. Nejen to i pohladit. Přidala se druhá. Lehce hladil ňadří zpité nehybné dívky, hrál si s ním, mačkal je, skutečně jako dítko. "Fakt pěkný", zubil se.

Nebál se; ani ve snu ho nenapadlo, že by každou chvíli mohl někdo přijít. Třebas Norbert. Dobře věděl, že bude sedět u vína až do rána. Nepřišlo mu dokonce ani na mysl, že by si děvče mohlo ráno vzpomenout, co s ní prováděl nekalého, když sama prožívala muka opilosti uvězněna v bezvládném těle. Netušil, že koná něco špatného, co by neměl. Alkohol mu obalil mozek natolik, že nebyl schopný kloudně uvažovat, zamyslet se nad svým chováním a nechat toho. Toužil jen po ní nakonec ne po ní celé, ale hlavně po jejím těle.

"Ale co to tu máme?" dětinsky se podivoval u pupíku, kde měla sličná slečna zaryty dva stříbrné půlměsíčky. Nikdy neholdoval piercingu, nevyznal se v těch moderních stylech, takže mu oba půlměsíce spíše připomínaly kostěné ozdoby v nosních přepážkách tichomořských ostrovních náčelníků. "Pěkné", usmál se. "Tak a teď zlatý hřeb večera. Doufám, že se těšíš aspoň tak jako já. Cože? (zarazil se přísně se dívajíc na skvostnou ženskou krásu) Co kecáš? Víc jak já, už se těšit nejde".

Chytil ji pevně za boky a táhle, stále se hihňajíc, jí stahoval krajkové prádlo. Dětinsky se řehtal, rukou si kryl smějící se ústa, když odhazoval kalhotky pod umyvadlo. Natáliino lůno mu kvetlo před jiskřícíma očima lesknoucíma se nedočkavostí. Konečně. Ležela na hnědém kachloví celá nahá. Přesně tak, jak ji chtěl už od začátku mít. Vzal ji, na jeho opilý stav, až příliš něžně do náruče a posadil do sprchového koutu. Otočil kohoutky, reguloval teplotu a průtočnost vody. Kapalina stékala po záhybech dívčiného těla z kulatých prsou přes pevné břicho po stehnech na kachlíky, smývala z vlasů nečistotu opilství, rozpouštěla černé fleky laciné krásy. Špac hladil rukou plnou tekutého mýdla Natáliino tělo se srdečnou pečlivostí, tak jako umývá otec vlastní dcerku. Nezapomněl očistit ji v podpaží, umýval jí krk, za ušima, dával pozor, aby se jí mýdlo nedostalo do očí, když jí myl vlasy. Po koupeli zabalil Natáliino mrtvolně nehybné tělo do firemního ručníku a opřel o radiátor.

Jakoby se nic nestalo vyšel z místnosti a zamířil k Norbertovi.

"Natálie je umytá, ale potřeboval bych po tobě ještě jednu službičku", řekl Norkovi.

Vinař beze slov pokynul rukou.

"Nemáš tu nějaký menší kumbálek? Rozumíš mi, ne? Nějakou odpočinkovou místnost pro personál, chápeš? Chtěli bysme být někde o samotě. Každá hospoda musí mít nějakou takovou místnost, ne? Podle zákona, myslím".

"Víš, kde je kuchyň?" laxně řekl Tůma.

"Jasně že vím".

"Dveře hned naproti. Gauč. Nic neslibuju".

"Díky. Vřelé díky", rozběhl se do koupelny.

Natálie pořád ležela u topení, natěšený Špac ji vzal do náručí, hřmotně otevřel dveře a ovinutou v ručníku ji nesl do komůrky lásky. Ve tmě rozpoznal obrys gauče na nějž Natálii bez servítek hodil. Hmatem rozsvítil, zjišťujíc, že místnost je vskutku miniaturní. Jenom sofa vedle něhož by se taktak vlezlo ještě jedno takové. "Ale co", říkal si. Na kvalitě místa mu ani tak nezáleželo, stačilo jen soukromí a trocha klidu k ukojení jeho zvrácené touhy. Jeho Nina dávno snila pod péřovými dekami o něm a její budoucnosti s ním, když Kryštof Špac rozepínajíc si košili zhasínal v pokojíku pro personál podniku Sklípek světlo. Spánkem nabírala energii do dalšího dne těžké kancelářské práce. Špacovi opilostí se klepající pazoury se dotkly Natáliiné bradavky. Komíhaly po jejím zvadlém těle až ke klínu. Ještě pořád bylo cesty zpět. Natálie se mohla ráno probudit s bolestí hlavy a on s pocitem, že se dotýkal jejího nádherného těla, že zůstal Nině věrný, že nepodlehl majetnické zvířecí touze. Že nespáchal zločin. Že nezneužil to krásné mladické vyzývavé tělo křehké dívky s dlouhými černými vlasy ve chvíli, kdy se nemohla bránit, ba ani říci ne, nechci. Ne.

Nina se převalila na posteli. Sladký uklidnění poskytující spánek pln snů do budoucna se jí proměnil v noční můru třepotající v pavučině zmaru.

---