Konečná spravedlnost Kryštofa Špace - díl druhý

Kryštof Špac unaveně seděl v obývacím pokoji. Znuděně přepínal programy televizoru, oči mu klimbaly, hlava pobolívala z včerejšího flámu. Neutěšeně se vrtěl v koženém křesle stále ne a ne usnout. Mladičká hlasatelka probrala na okamžik jeho malátné smysly. Ciferník odpoledních zpráv mu sděloval přesný čas. Bylo 16:00. Každou chvílí by měla Nina přijít z úřadu. Kancelářská myš přicupitá na masitých podpěrách, aby mu přinesla pozdní oběd s ledovým obkladem na jeho alkoholovou migrénu. Anebo mu vypere vínem a cigaretami prosáklé oblečení. "Služka je to, nic víc", dobře si to uvědomoval a z přirozené lenosti s tím nechtěl nic dělat.

Ve dveřích od bytu zarachotil zámek. Kryštof Špac se pohodlně zavrtal do kožené soupravy. Slyšel, jak na chodbě Nina provádí svůj každodenní rituál. Zula obuv, pověsila béžové sáčko na věšák u dveří a zašveholila hlasitě: "Jsem doma".

"No a?" zavrčel si pro sebe Špac.

Nina v bleděmodrém kostýmku dodupkala do obýváku rozjařená jak jarní poupě, pohodila tašku na volné křeslo usmívajíc se na svého miláčka. Špac jí nevěnoval ani drobet pohledu. Zmořeně pozoroval blikavý obraz televize hrajíce si s ovladačem.

"Nejsi rád, že jsem doma?" rozjíveně se zeptala.

"Ne" pomyslel si Špac, ale neodpověděl jí.

"A jak ses dneska měl?"

"Špatně", odsekl.

Nina, jako by ho ani neslyšela, vesele pokračovala: "Měla jsem dneska fušku. Hrůza. Nemáš hlad? Koupila jsem žebírka, vepřová. Dáš si je?"

"Jo", zamručel.

"S hranolkami?"

"Třeba. Je mi to jedno".

Mile se usmála a políbila ho na tvář. "Jé, ty ale smrdíš". Konstatovala, když ucítila odér jeho košile.

"A co?" Křikl. "Tak to vyper".

Vesele naň mrkla, na místě se otočila a zmizela v kuchyni.

"Je to služka. A nána" zabořil se Kryštof Špac ještě hloub do černé sedačky. Odpolední program ho nudil, stejně jako život vedle Niny. Pořád to samé, střihové pořady, z archívu zábavy, nadnesené německé seriály a hloupé telenovely. A Nina? Ta se svými rituály dokola se opakující myčka a pračka v jedné osobě. Nepřitažlivá a komická podobně jak Doktor z hor. Jak šíleně se nudil. A jak ho bolela hlava z nadměrného pití. Protíral si oči, hnětl drsnýma rukama čelo, mručel. Nikdy mu takhle nebylo. Nikdy se necítil tak hrozně, byl zvyklý pít.

"A Natálie. Co?! Zasloužila si to. Sama si o to říkala", ospravedlňoval svůj čin. "Vždyť to tak, jak tak, chtěla. Kdyby se nebyla byla tak zřídila, tak by k tomu stejně došlo. Celou dobu mě tam sváděla. Co taky čeká, když se oblíká jak kurva. Kdybych to nebyl já, mohl to být ten večer někdo jiný. Vždyť jsem vlastně neudělal nic špatnýho, stejně by to skončilo v posteli. A vůbec", usoudil, že si to nemůže pamatovat".

"Už se to nesu", švitořila. Položila na stůl obrovský talíř plný zlatavých pommes frittů s žebírky a oblohou.

"Díky", zachroptěl Špac, přitáhl si ke stolu křeslo, aby při jídle mohl sledovat fádní vysílání.

"Něco (servilně se řehonila) lehkého jsem si koupila. Chceš abych se ti v tom ukázala?"

S ústy plnými pečených brambor souhlasně pokynul. Nina šťastně zavýskla, sáhla po papírové tašce, kterou si přinesla a odběhla do ložnice.

Špac si myslel svoje, znal její skoro až staropanenský vkus, nedivil by se, kdyby z pokoje vylezla v korzetu. Dál se ládoval mastnou pečení, přemítal o bolestech své zločinem a vínem zmítané palice.

Když Nina rozevřela dveře od ložnice, myslel si Špac, že ho mámí zrak. Spoře oděná služtička vkráčela do místnosti stavíce své tělo mezi Kryštofovu hostinu a televizor. Div se nezadusil kusem bramboru, který ještě před chvíli mdle přežvykoval. Překvapeně polkl, nevěřícně ji pohledem sjel od shora dolů. Nemohl pochopit jak dokázala to prací sedřené tělo zkrášlit takovým způsobem.

"Líbím?" zaburácela.

Ohromeně kýval hlavou. Plochý hrudník vystavěla do obřích rozměrů moderní push-up podprsenkou s výztuhami. Podobně červené kalhotky tlumily obrysy jejích oblejších boků, nedokázal si vysvětlit tu změnu. Ještě před chvílí tu pobíhala nevyvinutá baculka a nyní tu stojí vznešená blondýnka v rudých punčochách, která se rozhodně s onou šedou myší nedá srovnávat.

"Snad tu nebudem jen tak nečině sedět", křikla a vrazila mu špičku červeného střevíčku do rozkroku na křesle. Úlekem poskočil a sykl. Nepoznával ji.

"Tak co bude?" S nohou stále na sedačce. Zornice se jí rozšířily.

Kryštof Špac učarovaně vstal. "Jaks tohle dokázala?" nechápal.

Nina si dala ruce v bok, pootočila hlavu a očima se zadívala do ložnice. Špac ihned pochopil, dokonce se tam i těšil, což obyčejně nedělal. Vždycky to pro něj byla spíš rutina. Ale tentokráte to bylo jiné. Poslušně napochodoval do pokoje lásky, Nina na vysokých podpatcích za ním, nevěděl co ho čeká, trochu se i bál, neb si stále neuměl objasnit její proměnu. Jak vnější, tak vnitřní. Ta žhavost smíšená se skoro až vojenskou precizností.

Mužovo tělo v mátohách padlo do peřin, krásná Nina zabouchla dveře od místnosti. Kryštofova mysl tápala v představách. Nad jeho zraky se houpalo pohoří partnerčiného poprsí. Je to snad jen sen?!

Stahovala mu kalhoty. Kam se poděla realita?

Zakoukal se nedůvěřivě na vilnou labuť, která ještě před pár okamžiky byla ošklivým kačátkem. Co způsobilo Nininu přeměnu v krásku?

Překvapeně se poddal plánu živé tygřice, padl do jejího mohutného obětí, mačkán a povolný k čemukoliv klesl v peřiny; zmaten, nevědíce co se děje. Smyslně zavrčela, cvakla zuby.

Nina seděla za nočním stolkem. Cítila se jako znovuzrozená. Přesně tohle potřebovala. Pořádně se odreagovat. Zbavit se stresu, trošku se povyrazit. Shodit ze sebe konvence a strach. Konečně jednou si tu intimní chvilku užít. Oddat se zvířecím touhám a chtíči. Jen Kryštof ji přišel trošilinku prkenný. Jeho zděšený výraz ji udivoval, ale dávala to za následek jejímu poněkud frivolnímu chování. I přesto se jí to s ním líbilo. Snad ho překvapilo nové prádlo,´ soudila. Moderní vzhled, honilo se jí hlavou. Rukou zašmátrala v kabelce a vytáhla malé kosmetické pouzdro. Vypadat moderně. Starý vysychající flakónek s lakem na nehty ji zaujal. Černá francouzská manikúra, jasná volba. Čekala až zaschne lak a dál v duchu linkovala obměnu svého zakřiklého vzhledu.

"Znásilnil jsem ji" vyskočil ze sna probuzený zpocený Kryštof Špac a posadil se na posteli. Byl to jen sen či skutečně zprznil mladou dívenku?! A co ta vášnivá Nina? Uvažoval. Taky se mu zdála?! "Ufff", oddychl si. Jeho Nina v bílém saténovém županu seděla naproti postele s blond vlasy sepnutými v drdol a krášlila se. Včera odpoledne se s ním přece vyspala, uvědomoval si. Zmocnila se jeho těla a aniž se mohl bránit jej svedla. "Kolik je hodin, miláčku?" řekl zklidněně.

"Bude 7:00".

Jak dlouho se tedy mohli milovat? Hodinu, dvě. Nepamatoval se, ale dozajista prospal celou noc.

"Včera jsi byl skvělý", otočila se s lichotkou.

"Ježišikriste", vyskočil Špac na lůžku a přirazil své vyplašené tělo ke zdi u postele. Zhluboka oddychoval, zpamatovávajíc se z šoku způsobeným Nininým vzezřením. Dlouhé (opravdu dlouhé) černé nehty se oháněly řasenkou sem a tam po obličeji zkřiveném údivem ze Špacovy reakce. Bíle napudrované levé líčko s nelidsky červenou růží, mistrovsky nalíčené stíny i linka levého oka oproti pravému ještě rozespalému a neopracovanému. Jedovatě růžová ústa lehce pootevřená v údivu tak, že bílé zuby zářili ven jako bělostná hradba mezi třpytícími se rty a červenýmým jazykem. Mrkala nechápavě očima, ale Špacovi se zdálo, že každé oko na něj mrká nezávisle na druhém, že si jej prohlíží. Nejdřív dlouhořasé, v mžiku pak nenamalované, oko s černými lesklými stíny a zase to nešlechtěné. Teď mrklo to moderní dvakrát po sobě. Mrkání nepřestávalo. Kryštof měl pocit, že se dokonce zrychluje. Že jej očima probodává a hledá ve skrytu jeho svědomí černou skříňku v níž objeví Natáliino zneuctění. Ale Nina vůbec nic nehledala, ani ho neprobodávala, ne zcela probuzený Kryštof panikařil s každým pohledem na groteskní, ale svým způsobem tragický, obličej dívky s níž strávil noc. Nina netušila, co se děje. Kryštof Špac krčící se u stěny jen tak jak ho Pánbůh stvořil ji trochu zarazil, navzdory tomu, zcela si neuvědomujíc hrůzu její nynější tváře, se zeptala: "Co na to říkáš? Nelíbím?" Naivně kňourala. "Neboj, ještě to není celý! Až to dodělám, tak se ti určitě budu líbit".

Klepající se násilník se škrobeně usmál kývaje hlavou.

Otočila se tedy nazpět k zrcadlu: "Víš, říkala jsem si, že bych možná potřebovala nějakou změnu. Určitě bys nechtěl chodit s nějakou šeredkou. Však vidím, jak se sem tam ohlídneš za nějakou jinou. (Špac zkusil zaprotestovat, ale Nina ho ztišila) A neříkej, že ne. Možná, že nejsem žádná kočka, ale nejsem blbá, to si uvědom. Ale neboj se, i to se teď změní. Chtěla bych vypadat fakt moderně, přesně jak ty holky za kterýma se občas otočíš. A tak jsem začala s fasádou. Dobrý, ne?“ Sekala černými nehty směrem ke Špacovi, který se pomalu uklidňoval. "Myslíš, že ta rtěnka je pěkná? Měla jsem tu ještě jednu červenou, ale ta růžová mi přijde taková sladká, ne?" vstala ze židle a po čtyřech svíjejíce a prohýbajíce se v zádech se plazila po rozestlaném letišti ke svému nahému milenci. Jazykem si přejížděla po "sladkých" rtech. Vzpamatovaný, ale po takovémto šoku netoužil po dalším "čísle" se svou polovičatou polovičkou. Levá půlka zmalovaná snad všemi barvami, make-upy, pudry, co svět kosmetiky, kdy vyprodukoval a ta pravá nejasná, otlačená, znavená zkrátka nepřitažlivá, obě spojeny růžovými rtíky zvlhčenými milenčiným olizováním. V županu se valící tělo s obličejem Madame Matisse z obrazu fauvisty Henriho Matisse ho odrazovalo od jakéhokoliv pomyšlení na styk s onou stvůrou v bílém.

Rázně Ninu odstrčil se slovy: "Je pozdě. Neblázni. Musím do práce". Bez dalších slov vstal a odešel do koupelny. Co ho ještě dneska potká? Říkal si. Nina nic nenamítala, tak jak tak se cítila perfektně. Usedla zpátky ke stolku a dokončila, co tak odvážně začala. Moderní vzhled byl pro ni teď nesmírně důležitý. Vždycky když se pro něco nadchla, tak tomu dokázala věnovat hodně. To se na ní Špacovi líbilo. Ale tyhle šoky, taková překvapení nemusel. Měl rád, když věděl na čem je. Že má svoje jisté. Ale v poslední době neměl jistotu v ničem, všechno jakoby se zbláznilo. Od předvčerejška. Co?! Nic se přece nestalo.

Nina za ním přišla do koupelny. Byla už hotová, nachystaná k odchodu do práce. Zrovna se holil a tak ji věnoval letmý, ne zrovna pěkný pohled. Ale, oblečená do oblíbeného modrého kostýmku, ňadra se jí valila z její nové červené podprsenky, obličej zbaven brýlí a nestoudně zbarven módní kosmetikou, postávala mezi dveřmi, ležérně opřená o futra koukala na svého spolunocležníka.

Bylo toho na něj už moc, jak tam tak stála, vypadala jako prvotřídní děvka, jako ta nejlevnější poběhlice, na které se vystřídají desítky "zákazníků" za večer, jako východoněmecká šlapka, jako... . Ne! Vůbec nevypadala jako... její jméno si zakazoval třeba jen v nejmenším vybavit. Je to jen taková shoda náhod. Předevčírem trochu víc přebral a on se ten alkohol nemá moc montovat se sexem, že? Takže je teď tak trochu "přepracovaný". Nina ho večer přeci úplně vyřídila. A všechny ženský se přece malujou stejně. Maj to vyčtený z těch jejich módních časopisů. Harper´s bazar, Cosmopolitan, či jak se to jmenuje. A pak se všechny strojí stejně. Kupují stejný oblečení, spodní prádlo, prostě všechno,…co se divím. Jenom náhoda.

"Tak co teď?" zeptala se. "Líbím."

Vypnul strojek. "Ne", zavrčel a vyrazil z koupelny tak silně, že ji málem ve dveřích porazil. Sedl si za stůl a pomalu pil kávu.

"Je ti něco?" ptala se dobrosrdečně Nina.

"Ne", mrčel si pod noc Špac a usrkával kávy.

"Jdu", řekla Nina. Byla na jeho nálady zvyklá, takže jí ani ve snu nenapadlo, že důvodem jeho frflání může být černé svědomí. "Ahoj".

"Čau", zasyčel. Dveře od bytu cvakly, Nina zamknula, odešla.

Kryštof Špac znal chování své partnerky dokonale. Nebo si to aspoň myslel. Byl přesvědčen, že ho už nemůže ničím překvapit. I přesto, že skoro celý týden chodila vyzývavě nalíčená, doufal, že jejím choutkám po všem módním je konec.

Nicméně i tak se každý den divoce milovali a Kryštofovo "ne" pro Ninu vůbec nic neznamenalo. Celý týden se mu sex s ní hnusil, připadal si zneužívaný nebyl to on, kdo byl ve vztahu dominantní. Nina dosáhla svého a o jeho uspokojení nejevila zájem. Špac se probouzel unavený a zničený. Práce ho nebavila, zatímco Nina překypovala energií. A ještě do toho ty sny.

Když přišla Nina domů, uviděla Kryštofa sedícího u počítače. Zrovna psal nějakou fakturu, dozajista nevěděl čeho se týká, jen tupě zíral do monitoru, ospalé oči mu slzely a na horním patře cítil nesmírnou pachuť únavy.

"Ahoj", šveholila. "Jsem doma".

Unaveně kývl hlavou na znamení, že registruje její znovunabytou přítomnost v bytě.

Nina zmizela v kuchyni, odložila nákupní tašky na stůl a kabelku pověsila na opěradlo židle. Měla pro Špace překvapení. Jedno z dalších "moderních" překvapení, které pro něj plánovala. Netušila, jak ho tím zase vytočí, největší chybou v jejich vztahu byla chatrná komunikace. Zatímco Nina prožívala nejkrásnější chvíle svého života v idealizovaném snivém světě, on dopadl do tvrdé reality, která se mu ještě ztrácela ve změti černých myšlenek. A ani jeden z nich neviděl do světa toho druhého. Bylo přímo nemožné tyto světy spojit. Člověk se skutečně divil, že se takto rozdílní lidé dali vůbec dohromady. Která nadpřirozená síla, božstvo nebo jen prachsprostý Osud vedly jejich cesty napříč.

Azurové sáčko následovalo kabelku, Nina rozepnula spodní knoflíčky bílé košilky a odběhla za Kryštofem do pokoje, kde pracoval. Jako vždycky si jí nevšímal. Kroutila se před ním, objímala ho a věšela se mu kolem krku, jako z kamene, tenhle člověk byl úplně bez citu, dalo by se říct bez duše, jako náměsíčný, s nepřítomným pohledem, prostě troska.

"Podívej se přece na mě", řekla trochu naštvaně Nina.

Pomalu odvrátil hlavu od obrazovky a koukal apaticky na družku, ta se zase dětinsky rozesmála a začala se, dle jejího názoru, smyslně kroutit. Hýbala se sebou ze strany na stranu, hrála si s košilkou rozepínajíce si další knoflíky. Rudá podprsenka měla stále stejný zvětšovací efekt, ale Špace znervózňovalo spíš to, co sezřel v jiných partiích.

"Překvapení", dokázala to říct takovým tónem, že ve Špacovi se až vařila krev. Ne ani tak vztekem, spíš hrůzou z toho, co se kolem něj pořád děje. Z toho co vidí na Nininém břichu.

Zarudlé oblasti dívčiného pupíku mu byly notoricky známé. Vždyť ho večer co večer budily ze spánku a přes den mu nedopřávaly oddechu. Piercing, jeho partnerka má v pupíku nějaký kovový klikyhák. Ale kdyby ledajaký. Proboha, dva stříbrné půlměsíce, takové, které nosí v nosních přepážkách tichomořští kanibalové. Ty přece tak dobře zná. Odkud? Přece Ze sklípku. Bože. Jak je tohle možné?

Únava byla v mžiku ta tam. Vyskočil vystrašený ze židle. Jedinou ranou srazil Ninu na pohovku, vyběhl na chodbu, z věšáku popadl bundu a vystřelil ze dveří bytu přítelkyně. Nina tam chvíli nehybně ležela, jako by čekala až se Špac vrátí a snad se omluví nebo jí alespoň vysvětlí, co se s ním posledních pár dní děje, pak ale vstala, zapnula si košili a šla si uvařit čaj.

V pokoji, kde se snažil Kryštof Špac usnout, se vznášela depresivní černota. Mísila se světlem dopadajícím z ulice do oken domu, ovšem jen tak lehce, že tma v místnosti lidskému oku nedovolovala rozpoznat o nic víc než obrysy nábytku, postele a v níž ležícího těla. Vše bylo pohlceno v beztvarý opar tmy a světla, jen Špacovy znavené oči nehybně zíraly do černého stropu. Nespal, v duchu pořád utíkal před svým hanebným činem, který se snažil vytlačit z paměti nebo ho pokrytecky ospravedlňovat či házet vinu na někoho jiného, mohla za to Nina, která ho v té době fyzicky nepřitahovala nebo Norbert Tůma, jež jej opil jakostním vínem Bourgogne Passetoutgrain nejlepší kvality a on se pak nemohl kontrolovat, stejně tak vinil Natálii, jejíž tělo a výstřední vystupování mu jasně dávalo najevo, že ho chce dostat. Stále si myslel, že ne Natálie, ale právě on je obětí, tou která musí utíkat od toho, co mu ostatní provedli a co se mu pořád vrací v myšlenkách a snech.

Ležel ve svém bytě, který navštěvoval málokdy. Většinu týdne přežíval v bytě Niny Markové, ale tři dny poté, co od ní zmizel s hrůzou v očích. Měl strach se k ní vrátit. Třetí den taky nemohl spát. Tedy spát mohl, ale vždycky jen na pár hodin, kdy nad ránem usnul, aby se se svítáním budil zpocený a unavený. Neměl chuť pracovat, ani jíst, ani pít, prostě nic... Malátně bloumal po bytě a přemýšlel nad tím, co bude dál dělat. Říkal si, zda-li nemá navštívit nějakého psychiatra, ale vlastní černé svědomí mu nedovolovalo odhodlat se k tomuto kroku, věděl, že přeze všechny doktorská tajemství by ho udal policii a on neměl sebemenší důvod vysvětlovat proč udělal to a co udělal. Kdesi ve skrytu vlastní duše věděl, že spáchal zločin. Cítil to. Předpokládal, že se o tom nesmí nikdo dozvědět, že o tom nesmí nikomu nic říct. Něco by mohl tušit Norek Tůma ze Sklípku, ptal se ho na sprchu a pak potřeboval nějaké lože. No a pak ráno, přemítal v posteli ležící Kryštof Špac. Vždyť ráno mu skoro všechno řekl.

V ranních hodinách se Kryštof Špac probudil nahý vedle stejně tak obnažené dívky lehčího vzezření. Byla pořád stejně opilá jako v noci, nehýbala se, ale Špac věděl, že spí hlubokým spánkem opilců. Klidně se posadil na gauč a oblékl se. Zašel do sociální místnosti restaurace, kde před tím Natálii osprchoval, posbíral poházené svršky znásilněné, odnesl je zpátky k posteli, hodil je vedle Natálie a naposledy její bezvládnou tvář surově políbil, usmál se, vstal, zhasnul světlo a zmizel. Norek Tůma ležel na stole vedle prázdných vinných skleniček a popelníku plného nedopalků, když ho Kryštof Špac vzbudil: "Leží ti tam v tom kumbále, kamaráde, naše společná kamarádka. Ještě je napitá jak cap, tak ji radši nech vyspat". Radil probuzenému Norbertovi. "Tady máš za útratu a jak se probudí, tak ji pošli domů. Nic jí o mě neříkej, jen pro jistotu, víš, kdyby se ptala. Já teď musím. Zas někdy se stavím. Zdar".

"Zdar", vysoukal se sebe Norbert padajíce zpět mezi sklenky a cigaretové špačky, když Kryštof opouštěl Sklípek.

Co bylo pak to už Špac nevěděl, mohl si jen domýšlet. Norek Tůma se, třebas, zašel za Natálií podívat a docvaklo mu to. Nebo si to ta děvka, když se probudila, všechno vybavila, co pak? Zavolala na chlupatý a on půjde sedět. Ne, už je to přece přes deset dní a pořád nikdo nic neví. Kdyby chtěli, tak by ho už dávno navštívila policie. Ale ono nic. Taky kdo by věřil takové flundře, zmalované a z které táhne chlast na sto honů. A vůbec, ona si přece nemůže nic pamatovat.

Pro Kryštofa Špace teď bylo nesmírně důležité, aby se choval tak jak dřív. Bezproblémový pracant, známý ale jen občasný piják v kruhu přátel, oblíbený partner Niny Markové. Přesně u té chtěl začít. Chtěl zapomenout na ty maličkosti s prádlem a malováním. I když ten piercing mu pořád dělal starosti. "Náhoda", stále si opakoval.

Nina se mu snažila ty tři předešlé dny dovolat, nevěděla totiž, co si má myslet, on zvlášť ze strachu před ní a policií nezvedal telefony a dělal, že není doma, takže když se odhodlal ji v dopoledních hodinách v sobotu navštívit a všechno nějak urovnat ani se neodvažoval použít vlastní klíče. Pokorně přišel s kytkou tří rudých růží a zazvonil. Doufal, že klasická kytka urovná jeho nepřirozené chování.

"Ano", ozvalo se z domovního telefonu.

"To jsem já", řekl Kryštof Špac. "Můžu nahoru?"

"Jasně", švitořila.

Vchodové dveře zabzučely a Kryštof Špac je v okamžení rozrazil a vystoupal po schodech do patra, kde ještě před pár dny bydlíval s dívkou jménem Nina, kterou se cítil být zneužíván, což mu dnes ale tolik nevadilo. Nebo si to nepřipouštěl.

Dveře do bytu našel pootevřené, to ho překvapilo, přesto však vešel. Zul se a halekal: "Kdepak jsi?"

Nina se neozývala.

Hledal dál. Konečně uviděl její zavalitější lýtka sedící tam, kde seděl před incidentem s piercingem. Seděla v křesle otočená zády. Kryštofa Špace čekalo další překvapení, bohužel pro něj to poslední.

"Á, tady jsi miláčku", volal ve dveřích.

Nina se pomalu otočila v černém kancelářském křesle. I když už se blížila jedenáctá, měla na sobě stále ještě noční košilku. Béžovou saténovou košilku pod níž se rýsovaly její ženské křivky a piercing v pupíku.

"Překvapení", usmívala se.

Její blonďaté pramínky vlasů se černaly jako perutě havranů. Šlehaly ji do očí, kroužily kolem krku a narážely na hradbu jejích ramen. Společně s namalovaným obličejem vytvářely obraz něčeho, co Kryštof Špac, násilník z vinárničky Sklípek, dobře znal. Co ho strašilo noc co noc. Ten obličej byl obličej zprzněné Natalie. Nedokázal si vysvětlit tu podobu, tu náhodnost, kterou si stále snažil vsugerovat. Celou tu dobu se mu před očima rodila podobizna Natálie, kterou zneužil, když se válela ve vlastních zvratcích. Nechápal Ninino konání, nerozuměl tomu, že se chce jen líbit. Nevěděl, jak je možné, aby byla tak podobna té, kterou svedl.

Natálie ho pořád stíhala. Neustále mu chystala překvapení v podobě Niny Markové. Stupňovala je a nedávala mu spát. Ale teď už toho na něj bylo moc. Nezvládl situaci, tělo i mysl mu vypověděly službu. Zhroutil se ve dveřích opíraje se o futra. Podlomila se mu kolena a Kryštof Špac dopadl na kytici růží. Trny se mu zabodávaly do dlaně, z ran mu pryštěla krev. Upadajíce do bezvědomí se nad ním skláněla vylekaná tvář Natálie. Nebo to byla Nina Marková?

Všude bylo černo, když se Kryštof Špac probudil. Cítil, že vedle něj leží něčí ženské tělo. Poznal to podle jemné pokožky a vzrušujících křivek, které se k němu tiskly. Taktéž on sám byl nahý. Začal si uvědomovat, co se stalo. Nina a Natálie. Obě se mu nějakým způsobem spojili. Začal přemýšlet, kde je a proč je vlastně nahý. Že by se s ním Nina milovala? Ne. To nebyla ložnice, kterou tak dobře znal ze společného života s Ninou. Přesto i v té tmě mu bylo tohle místo až podezřele známé. Posadil se na postel. Holými končetinami zavadil o něco, co mu připomínalo boty. Vstal a s rukama nataženýma před sebe nahmatal zeď a na ní posléze i vypínač.

Rozžal elektrickou žárovku. Rozsvítilo se.

Jemu taktéž.

Byl zase ve Sklípku. V kumbále pro personál. Na pohovce ležela nahá dívka s černými vlasy. Je to znásilněná Natálie? Otočil ji, aby si ji lépe prohlédl. Vypadala jako Natálie. Nebo Nina. Ale ne. Na Ninu měla příliš velké prsa a zase ty boky - ty byly na Ninu příliš malé. Ztrácel se zase v představách. Je to Nina. Není to Nina. Tak, kdo to, sakra, je? Natálie?

Nevěděl už čemu má věřit, realita a sen se promísily tak dokonale, že nevěděl zda sní či bdí. Nevěřil ničemu, vůbec ne již sobě. Jeho mysl ho podrazila, falešné domněnky se splnily, náhoda se stala osudem, Nina - Natálií, Natálie - Ninou, černá byla bílou a obráceně. Voda tekla vzhůru a tma vyzařovala světlo. Co považoval za fakt bylo trapnou fikcí!

Třásl s ženským tělem, usilovně, chtěl ji probudit a zeptat se, co se děje, popadla ho panika. Dívka se neprobouzela. Oblékl se a vyrazil ze dveří chodbou do místnosti, kde popíjeli s Norbertem. Opravdu ležel na stole a spal. Sní, věřil, že sní. Že všechno, co se s ním teď děje, je zase jen sen.

Kryštof Špac, bílý jak stěna, vyběhl pryč z vinárny Sklípek.

Zmizel.

Po pár dnech policie odřezávala nehybné tělo, které se ve větru houpalo nad dětským pískovištěm v městském parku, ze dvousetletého habru.

Kryštof Špac si teď mohl být doopravdy jist tím, že sní. Nebyl to klidný spánek, takový v jaký doufal.

Přivolaný lékař konstatoval smrt udušením: "Při pádu těla provizorní smyčka oběti nezlomila vaz, jak tomu v lepších případech bývá, provaz se stahoval kolem krku ještě živé oběti a dusil ji. Prožívala nepředstavitelná muka. Přibližně pět minut lapala po dechu, máchala rukama a snažila se vyprostit z vlastnoručního rozsudku smrti. Poté následoval exitus" otočil se k policistovi. "Hnusná smrt. Všimněte si těch krvavých ran na krku, kterou si způsobil, když se snažil oprátku strhnou. Nechtěl bych být na místě toho chlapa".

Byl to Kryštof Špac, pijan a násilník, teď už navždycky znásilňovaný jen svým vlastním svědomím bičovaným neutuchající spravedlností v konečném důsledku.