Maminčiny moudrosti

Maminčiny moudrosti

Maminka nás jako děti učila: "Nespoléhejte se na druhé, že vám pomohou. Pomožte se vždy sami. Nejlepší obrana je útok. Nenechte si nic líbit a buďte vždy ve střehu. Buďte pracovití a spolehliví. Pečení holubi vám nebudou nikdy sami létat do huby. Braňte mladší a slabší a drzými mluvky s velkými svaly se nenechte nikdy zastrašit. Mají v hlavě prázdno a stateční jsou jen tolik, co by se za nehet vešlo. Čím více se vytahují, tím méně vám mají co nabídnout a tím méně své hrozby splní. Obětí se stane jen ten, kdo se jako oběť chová." Pak nám vyprávěla pár ilustračních příkladů ze svého života.

Jak jako malá holka přeprala všechny kluky z okolí. Jak byla mezi dospělými známá firma - uličnice a chuligánka. Po celém kraji se o ní nesly skazky, co zase ta malá Monika prováděla za lumpárny a že to bylo jen o ní, tím si mohla být stoprocentně jistá, protože v časech jejího ranného mládí bylo její křestní jméno v Čechách velmi vzácné. Nedělalo jí sice dobře, že je tak populární. Nemohla si však pomoci, když někdo na ní zaútočil, musela se bránit a když kluci tyranizovali mladší a slabší přiběhla jim na pomoc, ať byl kluk o hlavu větší nebo ne. Mezi dětmi a mládeží požívala tedy velké vážnosti a měla všechny známé kluky na povel.

Později, když se stala slečnou, nebylo vhodné se prát a tak svou zlost ze sebe vybíjela sekáním dříví. Když jí nějaká nespravedlnost rozladila tak, že z ní musela ven, přiběhla domů a celé hodiny neúnavně sekala a sekala. Tipuji, že její rodiče museli mít v této éře ohromnou radost, jak je dcerka k práci a že mají čím topit, protože malá Monika (tentokrát ne věkem, ale výškou, protože dorostla jen do 155 cm) je do práce jako čert. Silně pochybuji, že si uvědomovali, proč je taková a ne jiná. Odmalička byla duší spíše kluk a tak je to nepřekvapovalo. Co měla chudák holka dělat, když jí narostly prsa a tak musela rvačky pověsit na hřebík. Tož aspoň napráskala dřevu, aby se nezadusila a bylo to praktické a užitečné.

Později jako dospělá žena se stala vyučenou frézařkou a většinu času se pohybovala v mužském pracovním kolektivu. Nijak jí to nevadilo, stejně by nevěděla jak se bavit s ženskýma. To jejich slepičí žvanění o tom, co budou vařit a jak jim rostou dětičky a jaké mají zrovna gynekologické problémy, jí stejně nebavilo a příšerně nudilo. Mužští neměli tolik jalových keců, jen si občas dělali drsné legrácky. Máma se jen usmívala, když se obětí takového žertíku stal muž. Říkala si: "Ať si hrajou, dokud můžou." Jedno si z toho období odnesla, že páni zůstávají v duši malými kluky celý život a že se s tím musí počítat, když chce žena s mužským nějak vyjít.

Takže se jen shovívavě usmívala nad tím, jak si dělají její spolupracovníci celkem neškodné naschvály mezi sebou. Běda ale, jak se takovým terčem stala ona sama, hned byl oheň na střeše. Když si jí na začátku tak trochu testovali, položili jí po jedné svačině na stroj chcíplou krysu a těšili se, jak bude krásně pištět a prosit je, aby jí zachránili. Přišla, viděla a znechuceně si odplivla. Začaly jí létat hrozivé blesky z očí, jak každého spolupracovníka pronikavě propalovala pohledem a prohlásila: "Pánové, tedy tohle teda ne. Já teď na pět minut odejdu a než se vrátím chci, aby ta krysa z mé frézy zmizela. Jestli ne, tak uvidíte to tóčo, co tu nastane. Pro příště vás žádám, abyste si svou zastydlou pubertu zkoušeli na někom jiném. Já na to nemám náladu a nikdy mít nebudu. Je to jasné?" Svou chladnokrevností to u nich vyhrála a měla klid.

Když se tam objevil nový spolupracovník (hloupá svalama nadupaná hora masa), divil se, že tam mezi chlapama má obyčejná malá ženská velké slovo. On to tak nenechá a porazí jí. Máma chvilku blahosklonně poslouchala jeho vychloubačné kokrhání, když ale slovně přitvrdil a pomáhal si kanálním slovníkem, došla jí trpělivost a s rozběhem a výskokem mu vrazila takovou facku, až to mlasklo a dvoumetrový habán se lehce zakymácel. "Pane, mluvíte s dámou a ta si nemusí nechat vše líbit," s těmito slovy odešla (s hlavou hrdě vztyčenou) středem. Chlap jen stál s hubou otevřenou dokořán a nevěřícně kroutil hlavou. Na odpor ani na odvetu se však nezmohl. Kdo se jako oběť chová, obětí se stává. Nejlepší obrana je útok.

Ještě jednu ilustrační historku tu o mé mamince mám. Té jsem byla jako děcko svědkem, sice ne očitým, protože jsem to neviděla na vlastní oči, zato slyšela na vlastní uši za zavřenými dveřmi. Byla noc. My děti měly už dávno spát, ale vzbudil nás hluk hádky z kuchyně. Máma něco křičela na tátu. Co to bylo, tomu jsem nerozuměla, dvoje dveře jsou dvoje dveře a ztlumí i velmi ohnivou výměnu názorů. Pak ale bylo poznat, že si to začali navzájem vysvětlovat i ručně stručně. Plakala jsem, že tatínek bije maminku, ale do rána jsem to zaspala.

Teprve po letech se máma přiznala, jak to tenkrát bylo. Máma jen v zápalu boje popadla lehkou hliníkovou pánvičku a praštila s ní vší silou tátu po hlavě, samozřejmě s pořádným výskokem, aby vyrovnala výškový deficit. Tím pádem (sice neregulérně) rozhodla o výsledku jejich bitvy pro tu chvíli. Táta se jí ani prstem nedotkl. Šli spát. Druhý den beze slov táta pánvičku vyklepal do správné podoby, protože se o jeho hlavu parádně prohnula. A byla to pravda pravdoucí, protože jsem se často divila, proč je jedna naše pánev tak divně ďolíčkatá.

Maminčina výchova byla u konce. Nevím, jak si jí vzali k srdci mí sourozenci, ale  já pro život dobře vím, že kdo se bojí nesmí do lesa.