Tatínkův svět

Tatínkův svět

Táta byl spíše náš kamarád než přísný rodič. Máma nás dokázala seřvat na jednu hromadu i bez jeho pomoci. Když jsme se dopustili horších prohřešků, pak teprve nastupoval tátův řemen. Bráška jako kluk si ho dost užil, my holky jsme jeho řemen na vlastní kůži nepoznaly, nás seřezala máma vařečkou a byl klid. Já vlastně neznala ani máminu vařečku, obě mé sestry si s ní ale důvěrně tykaly. Na mne nebyly tělesné tresty účinné. Už když jsem byla malé robátko holátko a máma mne jen lehce plácla přes zadeček, tak jsem se pak ještě čtrnáct dní třásla a proto se u mne vše řešilo radši rozumnou domluvou.

Táta byl tedy spíše více náš kamarád než vychovatel. Vyžadoval po nás jen abychom nelhali, nekradli a nežalovali. Jinak nás v našem růstu a vývoji nijak neomezoval. Ještě že na nás máma občas dohlédla nekompromisním okem, jinak bychom rostli jak dříví v lese. I tak jsou z nás všech pěkní samorosti. Táta byl vášnivý tramp, fotograf a knihomol. Kolikrát zmizel na víkend do lesů a vrátil se až večer před začátkem dalšího pracovního týdne.

Když jsme byli hodně malá prťata, tak jsme věřili, že taťka umí čarovat. Jednou nám řekl, že když dáme do mrazáku prázdná dřívka od nanuků, že nám vykouzlí nové zmrzliny. Všichni jsme běželi do lednice jak o závod. Po splnění úkolu jsme se vrátili k tátovi a čekali, co se bude dít dál. Jeho kouzlící techniku si nepamatuji, ale zabavil nás perfektně a když nás zase poslal do kuchyně a my otevřeli inkriminovaná dvířka, rozzářila se nám očka štěstím. Zázrak se konal.

Když jsme doblízali své nanuky, dychtivě jsme se ptali, jestli nám je vyčaruje ještě jednou. Kývl dobrácky hlavou, že to nebude žádný problém. Celá procedura se opakovala znova. Dřívka do mrazáku, čáry máry v obýváku a opět radostné nálezy dětských pokladů. Po letech mi máma přiznala ten trik. Táta měl jen odvést naší pozornost, než se ona vrátí z obchodu s novou várkou nanuků a taky mu tyhle hrátky pro příště a navždy zatrhla, protože by si při jeho kouzlech nožičky uběhala.

Stejně to byla nádhera, jak dokázali z ničeho vytvořit barevný svět v našich dětských dušičkách, kde je tatínek skutečný čaroděj a které dítě se může pochlubit tak pozoruhodným rodičem. Mámě kupoval každý rok nejméně jeden obraz od Vincenta van Gogha. Chtěl jí udělat radost, protože věděl, že se jí tento malíř líbí. Nakonec z toho byla sbírečka 15 obrazů, která visela v našem obýváku. Byl to impozantní pohled pro návštěvníky, kteří se zastavili s úžasem pokleslou čelistí na prahu místnosti, než se z prvního překvapení probrali.

Když se rodiče rozvedli, bylo mi deset let. Byla jsem ve věku, kdy jsem si vůbec neuvědomovala, že se stalo něco špatného. Bylo to takové citové bezčasí, kdy jsem otce jako dítě už nutně nepotřebovala a do puberty bylo ještě daleko. Mí sourozenci tím byli každý trochu jinak zasaženi, ale já to nevnímala jako ohrožení. S tátou jsme se i nadále mohli stýkat podle svých potřeb a nálady. Někdo za ním chodil častěji, někdo méně častěji a někdo vůbec, podle nátury jednotlivého dítěte.

Pomatuji si na jeho obrovskou knihovnu. Fascinovalo mne, jak byla plná knih z různých oborů. Nejmladší dceru Ladu učil fotografovat a vyvolávat fotky, byli spolu věčně v černé komoře. Myslím, že bráška se to taky trochu naučil a já jsem inscenovala příhody medvídků, které Lada vyfotila jako obrázkové seriály. Syn od něj především pochytil hru na kytaru a zpívali často dlouhé hodiny táborákové písně i doma nejen pod širým nebem na trampu. Později si taťka pořídil počítač Atari, se kterým jsem si nejvíce tykala pro změnu já. Všichni jsme tam hráli počítačové hry, ale já se zajímala i o programování a co všechno taková mašinka umí a k čemu je dobrá.

Nejstarší dcera Věra ho v té době nenavštěvovala a přesto tam s ním byla pořád. Jen jedinou fotku měl pověšenou na zdi a to její. Udivovalo mne, že tam visí a také jsem trochu žárlila, že tam má tu poctu být, ale s odstupem času chápu, že se tátovi po ní muselo příšerně stýskat a když jí nevídal osobně, tak si aspoň tímto způsobem připomínal, že má ještě jednu dcerku.

Proč k němu nechodila? Zrada rodičů jí zasáhla už v pubertě a tak tátovi nikdy neodpustila, že svou rodinu opustil. Co naučil ji? Nic zvláštního, byla odmalička děvče s velkým D a tak jí neměl co předat, když k tomu měl příležitost. V době dospívání trucovala a když se stala ženou, už nebylo ke komu se vracet, protože táta umřel na rakovinu ve čtyřiceti pěti letech. Všichni v té době jsme už dávno měli občanku a jeho výchova byla u konce.

Neměl nám už co předat, vše co znal, nás naučil. Nebylo to s mými rodiči vždy lehké, ale jsem ráda, že jsem se narodila právě jim a jedině jim. Nikdy jsem nezáviděla druhým jejich rodiny, dostala jsem od svých rodičů vše, co jsem potřebovala. Lásku, důvěru, svobodu jednání a toleranci k nedostatkům.