Exodus

Exodus

Ve městě J. existovaly od počátků samostatné republiky dva turistické oddíly. V jednom se sdružovali zběhlí skauti a Orlové se sklony k chůzi přírodou, ve druhém svobodomyslní bývalí Sokolové, kteří až tolik neměli rádi uniformitu, zato mnozí z nich byli aktivní a oceňovaní sportovci. Drobný a prchlivý, bradkou obdařený mužík Josef Mlat byl prvním předsedou Sboru turistů Vysočiny, kdežto mohutný otužilec Otto Šmíd svým velkým příkladem spoluzaložil Řádnou jednotu turistickou v J. Není nijak důležité, že členstvo obou spolků bylo si podobné až na to, že Řádná jednota sdružovala více řádných žen, kdežto na výletech Sboru nebývalo výjimkou předčítání poezie aktuálních velikánů ducha a také mnohé výšlapy podnikali Mlatovi turisté k místům tak či onak spojeným s pobytem určité kulturní či sportovní persony. Oba spolky se vcelku dobře snášely pod ochrannými křídly Klubu vysočinských turistů a jejich členové se společně účastnili například značení nových tras pro pěší, či instalace kovového zábradlí na vyhlídkové skály. Mohl za to vypitý rum a hlučná hra na banjo, které při sobotním výšlapu na vrch Špičák nad Třeští vzal s sebou mladý zapálený turista Vlastimil Vlhovec, když došlo k prvnímu rozkolu mezi oběma oddíly. Večerní posezení v oblíbeném výletním hostinci Oasa v Pouštích přerušilo po několika odehraných banjistických kouscích Mlatovo mručení, mající původ v závisti. Mlat byl po většinu času osaměle žijící mládenec, který dosahoval úspěchů v literárních časopisech, jež pravidelně tiskly jeho povídky i faktografické popisy putování krajinou. Mlat Vlhovci jeho hru na banjo záviděl, stejně jako přízeň turisticky založených dam, a za stejné jej také nenáviděl. Toho včera se Mlat opil a byl sprostý a agresivní; s jeho postavou to vypadalo pravda směšně, ale náladě večera to nepřidalo. Protože se většina nositelů veřejného mínění ve Sboru přidala na Vlhovcovu stranu, byl zpitý a v afektu se zmítající Mlat odnesen do malé komory v hostinci a tam zamknut. „Dělá ostudu i nám,“ šeptalo se ve Šmídově táboře. Je spravedlivé říci, že ne všem se toto restriktivní opatření líbilo, své vykonala i nespokojenost hostinského Vogela s úrovní zábavy turistů. „Doufám, že budete chodit na výlety i jinam,“ utrousil Vogel  za odcházejícími v neděli ráno. Nestalo se mnoho, ale základ jakýchsi řečí o poměrech v Mlatově klubu byl položen, stejně jako posměšků od stoupenců Šmída. Byť to nikdy nikdo nahlas neřekl, tak v malém městě typu J. byly dva kluby, zabývající se podobnou činností, poněkud příliš, a každý zasvěcený si o tom myslel své. U Vlhovce zároveň vzrůstal pocit jakési důležitosti, znásobený pocitem, že pokud by někdo měl sjednotit dva kluby v J. v jeden, proč by to nemohl být právě on, Vlhovec. Protože se stal svým bonvivánským zjevem (okořeněným osobním šarmem) a zdánlivě bezvýznamnou hrou na banjo příčinou, bystře vnímal vzrůstající napětí mezi oběma kluby za nenápadně podsouvanou trampolínu ke skoku do společenských výšin, právem náležících tomu, kde urovná někdejší spor a scelením odražených ploch způsobí, že puklý zvon turistiky v J. opět začne znít jasným tónem. Konfliktů a hádek Mlatových stoupenců přibývalo a oleje do ohně a do Mlatova motoru přilévala žena, s níž se Mlat za značkařských obchůzek seznámil a o rok později i vešel v manželství. Jmenovala se Marta Pitínská a v celém příběhu sehrála podstatnou roli. Když při každoročních volbách do vedení klubu Mlat totiž svým podpisem podpořil její návrh na vyloučení Vlhovce ze seznamu kandidátů na nového předsedu městské  pobočky Klubu vysočinských turistů (a tím i pravděpodobného šéfa turistů celého soudního okresu) z formálních, avšak fundamentálních důvodů, bylo rozhodnuto. Přibližně čtyřicet Vlhovcových příznivců se demonstrativně rozhodlo nevyužít svého volebního práva, což Vlhovec přívítal pln tichého a neokázalého dojetí. Opustíme Mlata, hučelo restaurací v Legiodomě, kde měli volbami rozvášnění revoltující turisté schůzi. „Já, přátelé,“ pravil Vlhovec, snaže se, aby to nepůsobilo pateticky, což se mu však přes předcházející trénink nedařilo příliš dobře, „- já odejít nyní musím. Je to pro mě otázka cti a lásky k čistému turismu.“ Neminul ho potlesk, přehlušovaný řinkotem sklínek s griotkou. Následujícího dne se v klubovně Sboru turistů objevila výzva, na které jistý Fanny Cihlář oznamoval, že se za prvé rozhodl odejít s Vlhovcem mezi Šmídovy turisty a za druhé vyzývá ostatní podobného smýšení, ať se mu ohlásí připojením podpisu na přiložený arch papíru. Zdálo se, že exodus Vlhovcových příznivců bude pro Mlatův spolek poslední ranou: do půli týdne se objevily na archu tři desítky podpisů od těch dosud nejaktivnějších členů spolku. Cihlář svolal novou schůzi odpadlíků na které bylo rozhodnuto, že jménem odcházejících turistů Vlhovec u Šmída vyjedná jejich hromadné přijetí. Šmíd dobré a oblíbené turisty bez průtahů přijal. Na úvodním setkání všech novoŠmídovců i staroŠmídovců se objevila dvě banja, tahací harmonika a poprvé i kytara. Z veselého halasu vyletěl i hlas, navrhující založení odborů pro nikoli nepodstatnou skupinu nových členů. „Nestojíme přece o nového Mlata,“ vysvětloval hřmotně Cihlář a Vlhovec po jeho boku mlčel a s lehkým úsměvem hleděl na desku stolu. „Nevyrušujte, neslyšíme vlastního slova,“ otočil se na Cihláře jeden ze Starošmídů. „Nestojíme o nového Mlata!“ zopakoval mu důrazně Cihlář. Vlhovec mlčel a jeho úsměv byl stále záhadnější.