Mikuláš od Lídla

Myslím že snad bez dalšího komentáře.

„Tu mikinu si sundám, abych si ji nepoblil," zabrumlal si pro sebe budoucí Mikuláš Láďa a zavzpomínal tím na minulá léta.

„Stejně tady zase budu s Jardou spát, až nebudem moct chodit. Hergot bábo, proč ste tady nezatopila!", obořil se (příslušník nejmenovaného sdružení) Láďa na jistě už zasloužilou členku.

Byli jsme v jejich klubovně, a kamna u dveří teplem zrovna nesálala.

„To víš, já vám budu topit, abyste to tady pak v noci celý poblili! Koukejte večer táhnout domu, né jako posledně. Schválně sem netopila, abyste se tady pak nechtěli válet," bábinka se nedala a Láďa se raději zase začal zajímat o svoje nalíčení.

 

 

„Mikuláši, Mikuláši, že mi dovolíš odnést si je do pekla," spolužák Čenda strašil naprosto perfektně, a i když druhej čert z pracovních důvodů nakonec nedorazil, dětem ten jeden stačil až až.

Školníkovic sourozenci se drželi za ruce a nespustili z čerta oči. Při jeho posledních slovech bezděky poděšeně o krok uskočili. Klečel jsem ve dveřích (abych co nejmíň rušil "Svatou Trojici") a mačkal spoušť foťáku jak divej.

Musel jsem se potají usmát, děti byly vážně pořádně vystrašený.

(Jak je to dlouho co jsem říkal básničky já?)

 

 

 

Na naší cestě jsme postoupili zase o pár štací dál. Proti nám vyrazily dvě menší holky, jedna s havraní parukou, kožíškem a rohama - čertice; druhá měla pod bundou bílý šaty, a tváře pomalované třpytkama - anděl.

Našemu Láďovi se na nich něco nezdálo.

„Holky, kde máte Mikuláše, copak takhle to de, chodit bez něj?" vyjel na ně.

„My nejsme Mikuláš, my jsme reklama na Lídl," odpověděla mrňavá čertice a ukázala nám své ruce, plné letáků známého obchodního řetězce milujícího stromy.

„Tohle všechno musíme rozdat," a cpala leták do schránky na vrátkách u nejbližšího baráku.

V naší skupině to jenom zahučelo.

 

 

 

„No tak Tomášku, řekni panu Mikulášovi básničku, co jsme se naučili," hučela sympatická maminka do svého v tu chvíli "kousnutého" potomka. Její manžel má firmu zabývající se prodejem sudového vína z Moravy, a tak degustace letošní sklizně byla samozřejmostí.

Každý, kdo svou sklínku během čekání na básničku stihl vyprázdnit, dostal hned od Tomáškova dědečka dolito.

(Doufal jsem že klučina bude trucovat co nejdýl).

Maminka však u Tomáška neuspěla ani s tvrzením, že  „neodejdou dokud jim tu básničku neřekneš."

Po těch slovech  Čenda viditelně znervózněl při pomyšlení, kolik vína tady ještě bude muset vypít.

Co naplat, pár panáčků už ho v bříšku hřálo a několik se jich ještě dalo očekávat.

Tomášek ale pořád vřískal a tak nakonec „pan Mikuláš" rezignoval a rozdal dárky i bez básničky.

 

 

 

 

„Ještě se kvůli klukovi vožerem a nedojdem ani co máme nasmlouvaný," prskal přiopilej Mikuláš, když jsme se konečně dostali od "Tomášků".

„A neleťte tolik, musim si odbýt svou Mikulášskou potřebu," a odpotácel se ke křoví.

 

Vlastně tím výborně místo mě zhodnotil letos obzvláště vydařený 5. prosinec.

 

 

 

A takhle to vypadalo loni: http://www.pismak.cz/dilo.php?num=68647

---