Setkání

Setkání Znáte to. Šedivých osm hodin, které jakoby nevěděly, jestli se mají tvářit jako ráno nebo podvečerní soumrak, vlezlá zima pozdního listopadu a realita všedního dne zkraje pracovního týdne. Nacpaná tramvaj, uvnitř těžké vedro a funící pasažéři obtloustlí zimními kabáty a ospale zírající skrz špinavá okna na tu slotu venku. Potácím se v davu a rukou visím na držadle, které se rytmicky kývá sem a tam. A já se kývám s ním. Za mnou oddychuje vcelku pohledný pán ve středních letech, který dobíhal svou tramvaj v domnění, že už žádná jiná nepojede. Mladík vedle mě má na uších sluchátka a relaxuje ještě v posledních okamžicích před očekávanou písemkou z matematiky. Pode mnou na sedadle se z dlouhé chvíle vrtí malá slečna a soustavně mě okopává svými špinavými botkami. Uznáte, že v takové situaci člověk nemůže být pozitivně naladěn, ani kdyby to bylo uzákoněno. Pootočím hlavu a vtom se to stane. „Jé, dobrý den!“ ozve se odkudsi zezdola. Kouknu a vedle mě starší paní. Co paní, skoro bych řekla babka, hodně v letech, ale pěkně čiperná. A nikdo ji ani nepustil sednout, pomyslím si jako člověk dobře vychovaný. Babka nedosáhne na držadlo, a tak je smýkána davem při každém prudším pohybu tramvaje. Odpovím na pozdrav a marně přemýšlím, odkud mě ona osoba asi zná. Asi je taky jen slušně vychovaná. „Vy tak dobře vypadáte, paní doktorko“, vlichotí se babka. Tak, paní doktorka. Vida, má dušička MČÚ (rozuměj: malé české účetní) se zatetelí. Určitě si mě s někým spletla. Ale čeho já jsem vlastně doktorka – medicíny, práv nebo dokonce nějaká jiná? A trapně koktám cosi jako poděkování za lichotku. A babka dál drmolí: „ Ty prášky, co jste mi dala posledně, mi ulevily. To víte, ty mé klouby.“ „ Aha, tak medicína.“ Taky mě mohlo napadnout, co by taková osoba měla společného například s advokáty. Rychle sbírám své chabé znalosti o chorobách, bylinkách a léčitelství. Ale není toho třeba. Babka mluví a mluví a mluví. O synovi, o vnoučatech, o drahotě a zase zpátky o nemocech. Poslouchám ji už jen ze slušnosti a sem tam prohodím něco duchaplného, jako: to víte, takový už je život, nebo to máte radost z vnoučátek a tak dále. Svět i to šedivé ráno se najednou projasňuje a přistihnu se, že se usmívám. Tramvaj přijíždí do stanice a já vystupuji. Loučím se s babkou, které je líto, že už končí její monolog. Popřeji jí hodně zdraví a tak dále, co se obvykle přeje a jako bych se vznášela, odcházím ke svému Má dáti a Dal.

---