Básník (První a Druhý)

Básník

První

(vzpomínky)

   I

   Sešli se v malé kavárně někde u kraje města.

Byl slunečný jarní den, vůbec první, který toho roku přišel. Seděli proti sobě u malého kulatého stolku a hledali slova; svým způsobem se podobali stavitelům mostu: řeka času mezi nimi byla v ten okamžik téměř šest let široká a první slova se během těch roků ztratila někde v proudu. Jejich setkání po dlouhých chvílích mlčení začalo obvyklou zdvořilostí:

-Jak se máš?

A samozřejmě: -Ujde to… A ty?

První úsměvy dopadly. Ach ano, první rána nožem následovala jen o něco málo později (jako ostatně při všech takovýchto setkáních):

„Co děti?“

„Zatím dvě.“ (rychlé bodnutí mezi komory)

„Já…zatím nic“

„Máš teď někoho?“ (otočení nožem)

„Ne.“

Několik vět a nakonec: „Ty chceš zůstat sám?“ (vytrhnutí nože z rány)

Netrvalo to dlouho – ještě několik posledních rychlých zásahů, už jen pár pohledů na hodinky a jediné, co z trosek mostu zbylo:

„Tak se měj.“

Muž (jehož srdce bylo již v okamžiku loučení studené - neboť rány zasadila žena) předstíral úsměv, když ta odcházela a ještě ve dveřích se otočila a řekla: „Přijď k nám třeba někdy na návštěvu.“ (vítězný tanec nad padlým tělem)

Muž pak ještě chvíli seděl a díval se na prázdné místo naproti sobě. Po několika minutách se zvedl a na stole po něm zůstala jako anonymní pomníček přeložená bankovka.

II

Denis upustil pero přímo na zem a podíval se na to, co napsal.

Hvězdičko na nebi

Maličká a bledá

Proč jsem osamělé?

 Ptá se malé dítě

Smutek k němu sedá

V noci ztemnělé

Sedá do postele

Při měsíce svitu

Mísí se v něm smutek

S nedostatkem citu

Hvězdičko na nebi

Maličká a bledá

Přece mi to nedá

       Kde má přátele?

   Smutně se usmál. Hvězdičko na nebi… Pomalu došel do kuchyně a vrátil se s plechovým pekáčkem. Ze zásuvky vzal krabičku zápalek. Otevřel okno a v závanu chladivého vzduchu zapálil papír i s básní, jejíž popel se sypal do malé plechové urny na pečení. Nelitoval toho ani na okamžik. Byl básníkem bez srdce.

   Vyklonil se z otevřeného okna a nasál chladivý vzduch. Před ním vysoko na nebi viselo sedm bílých teček Velkého vozu a jeho obklopovala tichá melodie Bachovy Fugy, kterou si pouštěl pokaždé, když pálil své básně. Zbyla mu pouze jediná, ostatní zůstaly v jeho hlavě. A tam se postupně mísily se vzpomínkami; básně se Denisovi propojily se životem a ke mnoha událostem v jeho mysli přilehla některá z nich. Když poslední zbytky kouře odlétly oknem, jedna se mu vybavila a od té chvíle zůstala pevně přikotvena k veršům, které před okamžikem spálil.

   Stalo se to už před mnoha lety: seděl na střeše vedle svého otce, středně vysokého muže s našedlým knírkem, v ruce měl vodní pistoli. Mohlo mu být tak čtyři pět let – pamatoval si, že den předtím měl narozeniny a tu pistoli dostal jako dárek. Seděl na střeše a hlídkoval, aby obloha nezačala hořet. Usmál se.

   Ta scéna se mu vybavila jako v televizi…ačkoliv ne úplně; obraz v jeho mysli měl jednu vadu, totiž - Denis nebyl s to rozeznat sám sebe. Pamatoval si sice smích, ale neuměl si vybavit svůj smějící se obličej. Na jeho místě se vždy nacházela, jakkoli těžko se to dá popsat, jakási prázdná bublina, kterou doplňoval představami, jež získával z fotografií a zrcadel. Obrazy jeho paměti jako by byly pořízeny někým třetím, někým, kdo „tam“ v ten okamžik vůbec nebyl a kdo neuměl zachytit jeho tvář…

   Ale proč se vlastně tolik smál…? Ano, vzpomněl si; otec ho našel na střeše, jak pozoruje hvězdy s pistolí a zeptal se ho tiše: proč? Denis mu pověděl - den předtím ve škole říkali, že hvězdy jsou žhavé koule na obloze. A on dostal strach, že nebe, o kterém věděl, že tam chodí dobří lidé, shoří. Otce to rozesmálo. A jak se smál, Denis začal také. Nu a tenhle dvojhlasný smích se mu teď spojil s popelem básně, která před ním ležela, a obtočil ji stejně pevně jako had obtáčí na obrazech Asklepiovu hůl. Denis se zvedl a vysypal zbytky shořelé vzpomínky do odpadkového koše.

   S pálením básní začal před čtyřmi dny; a to z důvodu, které snad někomu mohou připadat pošetilé. Před pěti dny ho totiž opustila dívka.

   Denis kdysi četl jednu povídku. Byla o muži, schizofrenikovi, trpícímu rozdvojením osobnosti, který se zamiloval sám do sebe. Den, co den si nechával na různých místech zamilovaná psaníčka, a když je později nalézal a četl, nepamatoval si, že jsou od něj. Postupně se do domnělé autorky dopisů zamiloval. Když se nakonec dozvěděl pravdu - od barmana podniku, kde si měli dát první schůzku, zjistil, že před dvěma dny tam místo zamluvil on sám, a pomalu začal vše chápat - spáchal sebevraždu skokem z mostu, na kterém našel první dopis. 

   Na celém příběhu byl nejzajímavější způsob, jakým autorka pojala příčinu sebevraždy: ano – schizofrenik ji spáchal ze žalu, avšak ne proto, že ztratil lásku, když si uvědomil, že objekt jeho citu neexistuje. Ne - zabil se kvůli tomu, že svou lásku nikdy nemohl spatřit, nemohli být spolu. Bylo mu lhostejné kdo je tato osoba. Důležité pro něho bylo být fyzicky s ní. Čekala by snad Penelope na Odyssea, kdyby se dozvěděla bez jakýchkoliv pochybností, že při cestě za ní zemřel (nebo hůře: kdyby vůbec nikdy neexistoval)?

   Dívka, která se s Denisem rozešla, sice fyzicky žila, nicméně být s ní bylo pro něho stejně nemožné, jako pro zamilovaného schizofrenika být s druhou částí sama sebe. Proto se cítil mizerně.

   Druhého dne po rozchodu vytáhl ze zásuvky svého stolu patnáct listů papíru a během tří dnů je jeden po druhém proměnil v popel. Patnáct básní, které se jako hadi omotaly okolo jeho života, vzpomínek na okamžiky v blízkosti tváře, jíž si nemohl vybavit.

   Zavřel okno a posadil se na pohovku. Na stěně vlevo od ní visela velká fotografie muže s lehce šednoucím knírkem. Ach ano, uvědomil si Denis, otec mu také velmi scházel. Ani on už však nebyl dosažitelný.

   Zavřel oči; náhle se cítil velmi unavený. Spánek přišel pomalu, snad odpuzován neklidnou myslí osamělých lidí.

Druhý

(mnohé hlasy)

   I

Temná noc, kterou porušil jen závan větru

Bestie rána se k nám žene zběsilou rychlostí

Už není mnoho času, líbám tvé rty, ale

Chuť tvého těla je přehlušena sladkostí tvé bolesti

A k cíli zbývá už jen pár metrů,

napsal Denis a spálil. Byla to vzpomínka na jeho první milování s  (nyní už bývalou) přítelkyní.

Tramvaj se dokolébala na zastávku a Denis vystoupil, rozhlížejíc se po okolí. Včera v noci, když nepřicházel spánek, dlouho přemýšlel. Už dříve podezříval lásku z toho, že je pouhým šidítkem, které zakrývá nedostatky (asi jako hustá pěna zakrývá mouchu v kávě), ale teď měl v rukou poprvé přesvědčivý důkaz. Láska s časem mizí, jediné, co zůstává je tělo. Uvědomil si, že mu nechybí jeho dívka jakožto duše, ale coby tělo. A s tím poznáním z něho spadl stud i ostýchavost, se kterou se potýkal celou cestu až k zastávce u jejího domu. Chtěl se dozvědět, proč o to tělo přišel; a o zlomené ruce se mluví lépe než o zlomeném srdci.

Ponořen v myšlenkách došel na roh ulice, odkud už byla vidět zahrádka jejich rodinného domku. Věděl přesně, co řekne.

Jen nečekal, co uvidí.

II

       Muž se posadil do starého křesla doprostřed obývacího pokoje a napil se z lahvového piva, které si předtím přinesl z lednice. Zapnul televizi. Hodiny na zdi vpravo tiše odtikávaly svůj čas a muž přemýšlel; televizi pustil naprosto zbytečně, nesledoval ji.

„Proč to jenom dopadlo takhle?“ uvažoval.

Když mu minulého dne bývalá žena položila otázku: „Ty chceš zůstat sám?“, spustila v jeho mysli podvědomý proces, připomínající tlakování parního kotle. „Ty chceš zůstat sám,“ omílalo se v nevědomých oblastech jeho mozku stále dokola a dokola, dokud ta věta nezasáhla i vědomí.

„Proč jsem zůstal sám?“ ptal se muž sám sebe a upíjel z lahve, nenacházeje odpověď (ostatně, ta ani nikde poblíž nebyla); jen tázáním prohluboval své trápení.

„Co jen budu dělat?“

Dopil láhev a v náhlém přílivu hněvu ji hodil od sebe. Zasáhl poličku, která se zřítila k zemi, a s jejím dopadem se bytem náhle rozezněla melodie z filmu Love story; láhev nechtěně zasáhla malý hrací přístroj ve tvaru gramofonku, který na poličce ležel bez povšimnutí přes deset let. Melodie muži něco připomněla. Ten zmateně hleděl na přístrojek a rozpomínal se: na svou matku, která, když ještě bydlel s rodiči, hrávala tuto skladbu na klavírní křídlo. Ach ano, rodina mu chyběla.

Jenže už byla dávno pryč, jako všechno ostatní. Pokojem se rozléhala pomalá, smutná melodie a muž přemýšlel.

„Co budu dělat?“

Venku zatím nadcházel večer.

III

        Těžce dosedl do křesla a podíval se na vypnutou televizní obrazovku jako by ji viděl poprvé v životě. Denis byl zcela ohromený. Ani po více než půlhodině cesty zpět domů a celých čtyřech hodinách přecházení po bytě se jeho stav nezlepšil. Podíval se na mobilní telefon ležící na stolku vedle a snažil se potlačit zoufalý hněv, který se mu zdvíhal v hrudníku.

        „Proč mi to udělala?!“ míhalo se mu v hlavě (ačkoliv ve skutečnosti otázka zněla: „Proč se to stalo právě mně?!“) společně s větou „takhle to dopadnout nemělo!“ Prach jsi a v prach se obrátíš, jako by se mu snažil vysvětlit sám život v tom okamžiku a škodolibě dodával: a nikdy, nikdy, nebudeš víc než ten prach, který mi občas křupne pod nohama, rozumíš? Denis uchopil telefon a poslal jej jediným švihem přes celou místnost. „Proč mi to udělala?“ zakňučel. Smutek se v něm začal mísit s nedostatkem citu a výsledkem byl rostoucí vztek. „Proč?“ vykřikl. Připadal si být tím nejublíženějším člověkem na celém světě.

        Ale současně s Denisem vykřiklo či zašeptalo stejnou otázku v různých jazycích a různých dialektech těchto jazyků několik dalších stovek lidí po celém světě: chudý čínský rolník se ptal –proč- má další dceru, jeho soused se ptal –proč- mu zemřel syn, německá dívka –proč- má právě tudy vést silnice a ještě mnoho dalších (ovšem - odpověď dostala sotva polovina z nich). Denis, prožívající svou malou situaci, se stal jen jednou tváří ze zástupu dalších.

        Dnes už nikdo netrpí sám, je nás na to příliš mnoho.

Tohle jsou jen stébla trávy

Na ně slunce svítí

Nikdo z nás je nevidí

Přemýšlím, co cítí

Rostou tiše na poli

Nikdo je neruší

Jen brouci je vidí

A pletou si je s lesem moruší

Nikdy ničím nepohnou

Kromě kousků země

Nezanechají stopu

Jen v zemi a ve mně,

        napsal a nespálil Denis, protože to byla vzpomínka na to, jak je opustil otec. Ale to se stalo už dávno.